Horská farma 4 (1)
Farma se konečně po dlouhé době probudila k životu. Nikde nebyla chvilka klidu ani soukromí a odevšad se pořád ozývalo nějaké breptání. V kuchyni bylo neobvykle těsno, jedlo se na dvě skupiny, ale to většině nevadilo. Všechny tady spojovala blížící se událost – svatba.
Sourozenci ve svém skromném sídle hostili víc lidí než obvykle. Byla tu Katčina maminka, Michalův malý bratr Ríša, Matějův spolužák David a Katčina kamarádka Magda.
Byl čtvrtek, zbývaly dva dny do oné velké události a samou přípravou všichni zapomněli na práci. Michal zoufale čekal na jednu jedinou minutu, kterou by mohl strávit sám s Anežkou. Ta minuta ale stále jakoby utíkala. Navíc moc dobře věděl, že Anežka je teď zapálená do pomáhání a že by rozhodně nechtěla nikomu dát najevo, že mezi ní a Michalem něco je.
Plný hořkosti a vzteku přišel na oběd. Ještě víc ho naštvalo, že jde až v druhé vlně. Sedl si na chodbu a chuť kopnout do celé svatby zaháněl házením drobných kamínků ven.
„Co blbneš?“ přisedla si k němu Annie.
„Mám depku,“ odpověděl, jako by si nevšiml, že je to ona.
„A můžu se zeptat, co ti zlepší náladu?“
„Jo-“
„Annie! Pojď sem!“ zavolala Katka z kuchyně a Annie okamžitě odběhla.
Poprvé od chvíle, kdy Katku poznal, k ní pocítil Michal prudkou nenávist. A najednou ani neměl chuť bavit se s Matějem. Vždyť on za to Anežčino šílenství taky tak trochu může. Připadalo mu, že se proti němu všichni spikli. A určitě by mu nemohlo být hůř, ani kdyby venku lítaly hromy blesky.
„Michale,“ Annie za ním přišla na chodbu. Proč mu takhle vlastně říká? Je to protivné. „Můžeš jít jíst,“ pokračovala.
Otráveně se po ní podíval.
„No tak, pojď už,“ potáhla ho za ruku. Když byla vedle něho, vlastně se vůbec nemohl zlobit. Vstal a následoval ji do kuchyně. Poslala ho sednout si na lavičku. Ta trocha dobré nálady, kterou způsobil její dotek, se ještě umocnila zaplněním žaludku. Najednou bylo zase všechno fajn. Tedy skoro všechno.
„Takže žádné loučení se svobodou neplánuješ?“ David zrovna zaplétal rozhovor s Matějem.
„Víš snad, že už dávno svobodný nejsem,“ usmál se Matěj. Nebyl ochotný přiznat, že na zbytečné utrácení nemá. Dál jedl a hýřil tou nejlepší náladou. Už jenom dva dny. Nálada mu klesla. Ještě strašně dlouhé dva dny. Jak to má přežít?
„Kde bude ta vaše svatební hostina?“ zajímalo Magdu.
„Dole pod kopcem v jedné restauraci,“ odpověděla nepřítomně Katka a snažila se dát do pořádku špinavý hrnec.
„Nechceš se na to vykašlat, zlatíčko? Annie to určitě umyje,“ došel za ní Matěj.
„Nemusí přece dělat všechno,“ ozval se rychle Michal. Annie se po něm pátravě podívala. Pokrčil rameny.
„Já to umyju,“ vešla do kuchyně Katčina matka.
„Ne!“ vyskočila Annie. „Jste přece náš host.“
„To sice ano, ale doufám, že mě čas od času přijmete k sobě domů a že budu i člen rodiny. Tudíž mě určitě nezabije nějaký ten hrnec,“ odpověděla paní a vzala si od dcery houbičku a Jar.
Katka s Matějem se odebrali do vedlejší místnosti, aby řešili důležitější problémy.
„Tak a je to,“ oznámila Katčina maminka, „teď se s dovolením odeberu na procházku, protože tady máte úchvatnou krajinu.“ Vyšla přes dvůr na pastviny.
„To nás tu tedy zbylo,“ poznamenala Magda. David s Michalem se usmáli a Anežka donesla ke stolu čokoládu. „No co jsme taky mohli čekat. Ta paní tady s námi nejspíš moc vysedávat nebude, Mates a Katty mají – no jsou prostě zaneprázdněni – a ten malý prcek má hlavu plnou jiných plánů.“
Annie a Michal se po sobě s úsměvem podívali. Annie vstala, aby donesla něco k pití, a Michal se za ní podíval.
„Počkat!“ vypískla Magda, „ty máš snad taky vyšší zájmy?“ obrátila se na Michala. Nechápal. Anežka se opatrně vrátila ke stolu. „Chodíte spolu?“ Magda se zatvářila netrpělivě. Že by někdo nerozuměl výrazu vyšší zájmy?
„No-“ začal Michal.
„Spíš ne,“ dopověděla Anežka.
„Ano, spíš ne,“ souhlasil s ní.
„Spíš ne?“ Magda se rozesmála a David se bavil.
„Tak to vám to pěkně začíná, prý ano, spíš ne, to se ti teda povedlo,“ poplácal Michala po rameni mezi výbuchy bujarého smíchu. Annie doufala, že není moc červená a jen tušila, že na tom Michal není o moc líp. Michal ale sledoval její reakci a měl radost, když jí zrůžověly tváře.
„Jak se vůbec vy dva znáte s Matesem?“ zeptala se Annie, aby změnila téma.
„No chodíme spolu do školy přece. Vyřiď mu, ať mezi manželskými povinnostmi nezapomene na učení. Měl by tu veterinu přece jenom dodělat,“ odpověděla nenuceně Magda, ale stále ještě pokuckávala smíchem.
„Přesně tak, když se nám odstěhoval z koleje, nemůžeme už na něho dohlížet. To musíte udělat vy,“ dodal David.
Prásk! Buch!
„Co to bylo?“ Annie i Michal vyskočili ze židlí. Ríša. Proběhli vedlejší místností, kde se Katka za Matějovy pomoci sbírala z podlahy, a vyběhli nahoru po schodech. Nikde nic nebylo vidět. Nakoukli postupně do nejmenší ložnice, do té, kde spal Michal a Matěj, a nakonec do té holčičí. Ríša nešťastně slézal z postele, která byla bez dvou nožek nebezpečně nahnutá.
„Jejda, já jsem se lekla,“ vydechla si Annie. Michal se ale moc hezky netvářil. Zamračeně se nadechl, ale Anežka ho předběhla. Už zažila, jaká nevraživost panuje mezi oběma bratry a nechtěla jim dát příležitost k další hádce. „Jak se ti to povedlo?“ dřepla si k Ríšovi Anežka.
„Já jsem nic neudělal, to samo,“ fňukal Ríša.
„Jistě, jako obvykle,“ chladně poznamenal Michal.
Anežka ho probodla nesouhlasným pohledem. „Já chci slyšet pravdu,“ řekla přísně. „Jak je známo, samo se totiž nestane vůbec nic. A ty jsi moc chytrý kluk, takže to určitě víš.“
„To On!“ vykřikl Ríša a prstem zamířil na Michala.
Anežka se zamračila, „tady se nelže, Ríšo.“
„Vážně to byl on, já jsem ho viděl,“ odpověděl sebevědomě Ríša.
„Poslouchej, už ti po druhé říkám, že tady nesmíš lhát. A ještě jednou budeš tvrdit, že to byl Michal, tak uvidíš!“ Pohrozila mu Annie. S Ríšou to absolutně nehnulo. Založil ruce a zamračil se. Michal se s neprostupným výrazem opíral o skříň a pronikavě hleděl na svého mladšího bratra. „Takže povíš mi, co se tady doopravdy stalo?“
„Ne!“
„Tak dobře. Já tě tady nechám a až za pět minut přijdu, tak bude ta postel opravená,“ oznámila a společně s Michalem vyšla na chodbu. Tam už se mezitím sešli i ostatní.
„Co je za problém?“ zjišťoval Matěj. Očividně nebyl nadšený z toho, že něco vyrušilo jejich předmanželské rozjímání.
„Já to vyřeším. Spadla postel,“ objasnila mu Annie klidně.
„Cože?“ vytřeštil oči.
„No co, spadla postel,“ zopakovala Annie.
„Do háje! A to mi říkáš jen tak? Je tady plný barák lidí a ty mi prostě jenom řekneš – spadla postel?!“
„Hele, je mi líto, ale já za to nemůžu. Navíc je to moje postel. Já klidně půjdu spát na seno.“
„Jo to bys mohla,“ Matěj byl očividně rozčilený. „A klidně s sebou můžeš vzít i toho malého užvaněnce. Ale ty se neboj, že se ho jen tak zbavíš,“ otočil se na Michala, kterému se v nestřeženém okamžiku objevil na tváři úsměv. „Můžeš tam klidně spát taky!“ Matěj se otočil a odsupěl ze schodů. Katka po nich vyslala omluvný pohled – on to tak nemyslel – a odběhla dolů. Magda s Davidem se po sobě nechápavě podívali a odebrali se do kuchyně.
Normálně by tahle situace Michala dopálila. Mates si svoji špatnou náladu vylil zrovna na něm. Za těchto okolností měl ovšem velmi smíšené pocity. Noc vedle Anežky – to znělo dobře, v jedné místnosti s Richardem – tohle nikdy nechtěl zažít. Z úvah ho vyrušila Annie.
„Tak tohle jsem nepochopila.“
Annie se vrátila zpátky do ložnice. Ríša se nehnul ani o kousek a opět fňukal.
„Já to opravit neumím,“ utíral si nos do rukávu.
„My to opravit umíme, ale chceme vědět, co se tady DOOPRAVDY stalo, Ríšo,“ odpověděla mu Annie. Podíval se po ní zkoumavě, jako by zjišťoval, jestli to opravdu myslí vážně.
„Já jsem si tady sedl na kraj a ona se propadla,“ Ríša hleděl do země a ťukal do sebe botami.
„Jenom sedl? To se mi nějak nechce věřit,“ promluvila Annie a předběhla tak Michalovu výpadu.
„No postavil jsem se na tu postel...“ tázavě se na ni podíval. Anežka ho pohledem ujistila, že tohle vysvětlení mu taky neprojde. „Já jsem tam skákal.“
„Jo tak. A skákalo se dobře?“ usmála se na něho Anežka a Ríša se zatvářil překvapeně. Čekal, že se bude zlobit, že mu to bude vyčítat. Radši neodpověděl. „Nechceš si jít hrát ven?“ navrhla. Ríša vstal a rychle odešel. Michal za ním zavřel dveře – že by se mu konečně něco poštěstilo?
„Takže se na to podíváme,“ klekla si Annie k posteli a cítila na sobě jeho pohled. Zase se ozvalo známé mravenčení.
„Hmm, a na co přesně se podíváme,“ dřepl si vedle ní. Vnímala ho velmi intenzivně, byl až příliš blízko. Nechala postel postelí a otočila se k němu.
„Nemysli si, že jsem na to nádraží zapomněl,“ usmál se na ni a vzal ji za ruku. Čekal, co mu odpoví. Jenže Annie nevěděla, co na to říct. Měla v sobě zmatek. Ten ještě sílil jeho blízkostí. Co to vlastně na tom nádraží provedla? Nebyla to chyba?
Michal cítil zvláštní příliv trpělivosti a vděčnosti. Hleděl jí do čokoládových očí a čas šel mimo něj. Vnímal jen to, že se dívá i ona na něho a její pohled ho zcela paralyzoval. Její ruka ho hřála v dlani a snad z ní proudila jakási podivná energie, která mu ovšem přinášela nejistotu. Jak se bude cítit, až její dotek zmizí?
Ten krásný moment odešel stejně rychle, jako přišel. Právě v okamžiku, kdy se z přízemí ozvalo volání: „Annie, vykašli se na to, pojď dolů!“ hlas patřil Katce.
Anežka pomalu vstala, „běžte všichni do háje,“ ujelo jí, když procházela na chodbu. Michal ani nestihl být na Katku naštvaný. To, co teď pronesla Anežka, ho nesmírně překvapilo. Nikdy od ní žádné stížnosti na práci neslyšel. Když ji někdo zavolal, tak šla. A teď řekla: ať jdou všichni do háje. Zvláštní.
Sešel dolů do přízemí.
„Hele ségra, sorry, mně nějak ruply nervy,“ omlouval se Matěj, „co ta postel?“
„Je v rozkladu,“ klidně odpověděla Anežka.
„Sakra, to budeme muset něco vymyslet,“ sedl si ke stolu.
„Ale ne, nedělej si starosti, my to na seně přežijeme,“ trpce poznamenala Annie a odešla nahoru pro spacáky.
„Je hodně naštvaná?“ Matěj se rozhlédl po Katce a Michalovi. Oba svorně přikývli. „Tak jsem to jako obvykle přehnal. Kači, nechceš si to s tou svatbou ještě rozmyslet?“
Zamračila se a dlouze ho políbila. David s Magdou zatleskali a Michal se musel smát. Katka s Matějem se takhle na veřejnosti maximálně čas od času objali, ale tohle…
Večer se rychle přiblížil a Michal i Anežka znervózněli. Přišla večeře a Anežku přešla chuť k jídlu. Ze všeho nejvíc řešila, v čem bude spát. Na noční košilku si netroufala, ale ve starém triku po prababičce a v teplácích z 1. světové války taky spát nechtěla. Nakonec si na sebe vzala košili s dlouhým rukávem a kraťasy.
Když večer opatrně vyklouzla z domu, aby ji neviděl ani Mates, ani Katka – mohli by mít nějaké pitomé řeči a to nehodlala riskovat, našla Michala sedět na lavičce vedle dveří. On si moc starostí s pyžamem nedělal. Prostě si svlékl triko a bylo vymalováno.
Annie na okamžik zachvátila panika. Kdo dostal ten hrozný nápad nechat spát je dva vedle sebe? No teď už je snad pozdě bycha honit.
„Jdem?“ zeptala se, ale řekla to spíš jen proto, aby něco řekla.
„A co ten malý skrček?“ zeptal se Michal informativně.
„Katka ho musí obléct a pak ho přivede nahoru,“ ujasnila Annie a Michal si dlouze povzdechl – oni dva snad nikdy nebudou mít delší čas jen pro sebe.
Bok po boku došli do stodoly. Michal se úmyslně zdržel, takže Annie musela nahoru jako první. Ještě nikdy se nestyděla tak moc jako dneska a teď, když stoupala po žebříku sledována tím strašně hezkým klukem.
A pak najednou, právě když odhodila poklop, se uklidnila. Nad žaludek se jí vrátilo to staré známé mravenčení. „Když ho to tak baví, tak ať se na mě podívá,“ řekla si a posadila se na svůj spací pytel.
Michal vylezl nahoru a víko za sebou zavřel. Za neustálého vrzání podlahy došel k otvoru směřujícímu od chalupy a otevřel dvířka. Do senem naplněné místnosti se vlilo měsíční světlo. Sedl si vedle Annie.
„Tak za jak dlouho, mě vyhodíš dneska?“ začal.
„To se uvidí,“ Annie se třásl hlas. Chladem?
„No co mám s tebou dělat?“
„Nevím,“ malinko se uvolnila.
Projel jí rukou ve vlasech a užíval si, jak jsou jednotlivé prameny jemné.
V Anežce se bouřila každá buňka a v žaludku cítila armádu drobných motýlků. Najednou zatoužila po polibku. Takovém, který by jí daroval on, který by byl mnohem, mnohem delší, než tehdy na nádraží.
Michal pociťoval nesmírnou radost. Konečně ji měl tak blízko sebe. Konečně se na ni mohl dle libosti dívat. Konečně se mohl kochat její bledou kůží na útlém rameni, ze kterého sklouzla košile. A konečně mohl vzít její hlavu do svých dlaní. Konečně ji mohl políbit.
Zavřeli oči. Michal Anežku přitahoval blíž a blíž. Už oba skoro cítili rty toho druhého.
PRÁSK!
V dosavadním tichu byla ta rána ohlušující. Odskočili od sebe. Oba náhle zadýchaní, jak se lekli.
„Já to zvládnu sám,“ protestoval Ríša a nazlobeně shlížel dírou na Katku.
„Michale, Annie, zavřete ten poklop a tady máte baterku. Hlavně v noci nenechte otevřená ta vrata, nebo někdo spadne dolů. Dobrou,“ její volání zaniklo v tichém podupávání Ríši. Došel k nim a zalezl do spacáku mezi ně. Okamžitě usnul. Annie se tiše usmála a Michal v duchu zaklel.
Michala zase začínal ovládat vztek. Proč by on musel pořád ustupovat? Co je mu do toho, že se Katka s Matesem berou? Proč mu pořád někdo krade Anežku? Tohle není žádná spravedlnost!
Do jeho neslyšitelných myšlenek se Annie pohnula. Podíval se po ní. Vzala do náruče spícího Ríšu a jemně ho položila na druhou stranu. Přece jenom chtěla ležet vedle něho.
Ležel na zádech s rukama za hlavou a zachmuřeně uvažoval o své bezvýchodné situaci. Je tak blízko té, jíž den ode dne propadá, a přitom je tak daleko. A ta vzdálenost mezi nimi se rovná Richardově přítomnosti. Pocítil k němu další vlnu nenávisti. Otravuje mu život. Vzdaluje od něho Anežku. Vzal mu rodiče. Co ještě si přivlastní?
Usmála se. Přes všechno nepohodlí se cítila příjemně. Jako pokaždé vedle něho. Motýlci sice okolí jejího žaludku opustili, to ale rozhodně neznamenalo, že by jí bylo špatně. Zdálo se jí, že je lehká jako drobné pírko. A že stojatý vzduch, kde se vznáší, může rozdmýchat jen on. Jen ten, který je tak protivně daleko.
Byla neprostupná tma.
Povzdechla si. Zvuk se nesl celou stodolou, trochu se lekla.
Ten zvuk ho vyhnal od lítostivých myšlenek. Vrátil se sem. Do tmavé tiché stodoly, kde leželi jen dva mladí lidé a jedno děcko. Tmu nešlo prohlédnout. Jen si domýšlel, kde by mohla být. Tělo mu prostoupil chlad a on náhle věděl, že jen jedno ho může opět zahřát. Pohladil ji po vlasech. A do prstů se mu vrátil cit. Rozplétal jí francouzský cop a přemýšlel, jestli spí. Možná ano, pak vůbec neví, že se jí on hrabe mezi hebkými prameny; možná, že je vzhůru a jen spánek předstírá. Proč ale nic neřekne? On snad ale ani nechce, aby něco říkala.
Tma nešla prohlédnout.
Nemohl se nabažit toho jemného, co mu prokluzovalo mezi prsty. Znovu a znovu vjížděl mezi lokny a nechal je, aby ho hladily po dlani.
Annie konečně zavřela oči. Díky příjemného šimrání ve vlasech a vědomí toho, kdo to způsobuje, se jí do žaludku vrátili její oblíbení motýlci. Způsobovali nervozitu a nejistou touhu utéct, nebo se naopak přiblížit k němu. Chtěla se ho dotknout. Nebo ne? Spíš chtěla, aby se dotýkal on jí. Neměla odvahu se pohnout. Jen čekala. Čekala, co udělá.
Začínala ho přemáhat únava. Zpomaloval své probírání se pramínky jejích vlasů. Víčka mu ztěžkla. Uvolnil se a padal do světa snů s rukou zapletenou v Anežčiných vlasech.
Znova se usmála. Usnul. Opatrně vyprostila jeho dlaň ze svých bujarých loken. Přitáhla k sobě malého Ríšu, aby se necítil sám, a posunula se blíž k Michalovi. Lehla si na jeho paži. Ti kluci. Jsou občas pěkně nechápaví.
Probudil se okamžitě, když mu ztěžkla ruka. Přetočil se na bok, chytil ji kolem pasu a přimkl se k ní. Tohle je lepší, pomyslel si a do několika vteřin znova usnul.
*
Otevřela oči. Mezi deskami vrátek zakrývajících otvor směrem na východ prosvítalo jasné sluneční světlo. Chvíli jí trvalo, než se doopravdy probudila. Ruku bezděčně zvedla k obličeji. Cestou zavadila o tu Michalovu. Až když do ní strčila, uvědomila si, kde leží. Košili měla trochu vyhrnutou a on nechal svoji dlaň položenou na jejím plochém bříšku.
Lekla se: co se vlastně v noci stalo? Ranní sny se v ní mísily se skutečností. Chvilku nemohla rozlišit pravdu od představ, které ji v noci obklopovaly. Nakonec se jen usmála. Konečně si vzpomněla. Končí krásná noc. Příliš krásná než aby odstrčila Michalovu ruku od sebe. Ze sebe.
Nahnula se k němu a políbila ho ve vlasech. Viděla, jak mu cukl koutek. Snažil se nesmát.
„Podvádíš!“ ohradila se šeptem a odsunula se.
Přetočil se na záda a pomalu otevřel oči. „Cos to říkala?“ zívl si.
Nesouhlasně zakroutila hlavou a zamračila se na něho. Pomalu se posadil.
„Dáš mi pusu?“ díval se jí zpříma do očí. Až se začala cítit nesvá.
„Nedám,“ odpověděla mu a odmítala uhnout pohledem.
„Tak ti dám pusu já.“
„Tak to tedy ne,“ odmítla rázně.
„Chceš snad tvrdit, že mi v tom zabráníš?“
„No jistě, že jo.“
„Můžeme se vsadit.“
Spustila proud tichých slov. Smál se jí a pomalu se přibližoval. Ustupovala, dokud neležela. Jejich rty dělil jen malý kousek jejího odporu. To, jak se prala sama se sebou. Držela ho od sebe, ale vzdálenost mezi nimi se neustále zmenšovala. Povolovala tlak, až jí skoro spadly ruce. Teprve teď ji chytil tak, aby se nemohla bránit.
„Ta tvoje obrana se nějak bortí,“ zašeptal jí do ucha. Zalapala po dechu, aby se vzpamatovala, a napjala se. Až teď se snažila uvolnit z jeho sevření. On se ale ani nepohnul. Škubla hlavou a vlasy jí spadly do očí. „No tys to teda dopracovala,“ jeho dotek ji paralyzoval. Hladil ji po tváři a odhazoval pryč jednotlivé prameny. „Tak dostanu teda pusu? Myslím pořádnou pusu.“ Její „ne“ už neznělo tak rozhodně. Sevřel ji v náručí a přitáhl k sobě. Nechtěla, ale tělo ji neposlouchalo. Jako by ruce, které mu pověsila kolem krku, vůbec nepatřily jí. Jenže nějak s ní spojeny být musely. Snad by jimi neproudila taková energie, kdyby to byly cizí ruce. Zavřela oči. Nechtěla vidět to, jak se k ní přibližuje. Nechtěla cítit to, že ji má jen a jen ve své moci. A nebo jí právě ta jeho síla imponovala?
Vnímala ho silně. Celým tělem. Intenzivně. Cítila, jak ji přitahuje a tiskne k sobě. Téměř slyšela své silně bijící srdce. Tepalo a rozhánělo krev plnou jakési elektrizující látky po celém těle.
Byli tak blízko, tak daleko. Touha se mísila s posvátným strachem. Nadšení s bázní. Vteřiny se vlekly. Spíš letěly šílenou rychlostí. Cítili tělo toho druhého, jeho tvar, povrch.
Michal toužil, aby je nedělila ta strašná vrstva oblečení. A pak?
Málem ji pustil, jak se lekl. Ríša se probudil a hrabal se ze spacáku. Díky slepeným očím a zaujetí ve své činnosti si ani nevšiml, jak od sebe odskočili.
„Doufám, že už se mě nikdy nezeptáš, proč nemám rád svého bratra,“ podíval se po ní. Musela se smát.
Elektrický náboj z nich rychle vyprchával. Ne ale dost rychle na to, aby to stihli skrýt před Ríšou. Podíval se po nich podezřívavě. V hlavě si srovnával, proč se oba vydýchávají a proč po sobě občas pokradmu koukají.
„Co jste dělali?!“ zeptal se přísně.
Odpovědí mu byly pouze jemné úsměvy a tiché oddechování.
„Vy jste se líbali!“ zamračil se a vyskočil.
„Kéž by,“ povzdechl si potichu Michal s pohřebním výrazem. Annie se rozesmála.
„Pojďte, vy dva uličníci,“ Annie vstala a doprovázelo ji nesouhlasné bručení obou bratrů. Michal ji nenápadně zdržel a jen co Ríša zmizel z dohledu, strhl ji na zem. „Tak uličníci,“ pokýval vážně hlavou a začal ji lechtat. Bezmocně se zkroutila do klubíčka a mezi výbuchy nezřízeného smíchu ho prosila, aby přestal. Nechal ji, až když skoro nevystačila s dechem. Vyčerpaně zůstala ležet.
Stál nad ní a do dna si vychutnával svoji převahu. Po několika vteřinách se usmál a protáhl si ruce. Neunikl mu její pohled.
„Jdeme?“ zeptal se a pomohl jí na nohy.
Když oba sestupovali po úzkých schůdcích dolů, bylo jim jasné, že to hezké pro dnešek skončilo. Oba tedy do kuchyně došli v mrzuté náladě. Všichni už byli vzhůru.
Poslední den před svatbou. Katka měla na sobě světle zelené šaty. Nikomu neuniklo, jak ji Matěj hltal očima. Většina se tím bavila. To se ovšem netýkalo Michala. Ten mu jen tiše záviděl, že svoji touhu může dávat najevo. Katčina maminka hned ráno odjela shánět květiny a zařizovat výzdobu kaple. Annie a Magda se pustily do zkoušení účesů. Matěj, David a Michal se odpoledne, navzdory Matějovu tvrzení, šli loučit se svobodou.
„Pokud nebudeš střízlivý, tak se tady neukazuj!“ loučila se s Matesem Katka. Kluci se smáli, ale někde v hloubi duše tušili, že to myslela smrtelně vážně. Možná proto se v hospodě pod kopcem drželi svého jednoho piva. Koupili ho i Michalovi – aby mu to nebylo líto. Smáli se a oddávali se úchvatné bezstarostnosti.
Jemný stín opilosti smývali ve studeném podhorském potoku. Blbli jako malí a za chvilku už o zítřejší svatbě věděla celá vesnice. Šílící kluci na sebe strhli veškerou pozornost. Nestávalo se každý den, aby se v malém splávku v ledové vodě koupali tři kluci v trenkách.
Jak se ukázalo, jejich zábava byla vysoce inspirující. Když se podél potoka vracela mládež ze svých škol, lidé se začali zastavovat na břehu. Za malou chvíli, už v potoku bylo pět dalších kluků. Aby to nebylo suché nebo snad nudné, pustili se do házení holek do vody. Jelikož ony se rozhodně nechtěly svlékat, končily ve vodě i s oblečením.
Všeobecné pištění vyvolalo dosud nezvyklé reakce starších obyvatel. Jedni se mladých zastávali, druzí si neodpustili poznámky k chování té dnešní mládeže. Všichni ovšem sledovali scény u potoka.
„Nechte měěééé!“ křičela nějaká holka.
„Ani omylem,“ drželi ji dva kluci.
„Já mám batoh! Mobil! Počkejte, budu mít mokré učebnice! A oblečení! BOTY!!!“ prala se a kluci ji táhli k vodě.
„Tak dobře dovoluji ti sundat si boty, nechat si tady batoh, hodinky, mobil, takže ať to lítá!“
Neměla se k tomu, a tak jí se svlékáním trochu pomohli. Do několika vteřin letěla do vody. S patřičnou reakcí.
Na náměstí vjeli dva zavalití koníci. Matěj, Michal i David okamžitě opustili vodní rej, aby se ujali svých slečen.
„Je libo pomalé ponořování do té průhledné chladivé kapaliny, nebo tam chceš letět rychle?“ Michal sundal Annie z koně.
„Cože? Já do vody nejdu!“ Zapřela se, ale nic jí to nebylo platné. Michal si unášení do vody před chvíli nacvičil. Přesto mu Annie dala zabrat víc, než ostatní. Nicméně pár vteřin na to se hrabala z vody. Chytila se ho kolem krku a strhla ho do hloubky. Krátký polibek, který mu věnovala, ho dokonale vyvedl z rovnováhy. Když se vzpamatoval, byla pryč.
Jeho pozornost upoutali Katka s Matějem. Skákali za ruku do vody, kde už ostatní vytvořili kruh. Vynořili se z hlubin. Mates si Katku majetnicky přitáhl a za všeobecného potlesku ji dlouze políbil. Katce navzdory její nestydlivé povaze zčervenala tvář. Když ji pustil, sklopila pohled.
„Počítejte s námi na té svatbě! Jasně! Přijdeme se podívat! Budete mít plný kostel!“ mladí se překřikovali a Katka se zmáčená hrabala ven.
Za všeobecného povyku se Magda s Katkou posadily na koně a Mates s Davidem je vedli vzhůru po lesní cestě. Michal Annie zdržel vzadu a šli vzhůru bok po boku.
„Takže, jak se ti líbilo večerní koupání?“ Michal si hrál s její rukou.
„Za prvé to bylo tak odpolední koupání a za druhé se mi vůbec nelíbilo.“
„Jak to?“
„Protože jsi mě tam hodil proti mé vůli.“
„To se ti nelíbí nic, co je – jak ty říkáš – proti tvé vůli?“
„Přesně.“
„A to, co se stalo ráno, to bylo proti tvé vůli?“
„Jo.“
„Nestěžovala sis.“
Důkladný výslech jí vháněl červeň do tváře.
„No mluv,“ vybízel ji. „Zajímá mě to.“
„O takových věcech se špatně mluví,“ uhýbala pohledem.
„Ráno sis nestěžovala,“ opakoval.
„Asi jsem to nestihla.“
„Víš, nevěřím ti. Něco z tvého chování nasvědčovalo tomu, že ti to až tak moc nevadilo.“
„Ty se nechceš vzdát, viď.“
„Přesně, já se nevzdávám. Jen mě udivuje… No nic.“
„Co tě udivuje?“
„Vážně to chceš vědět?“ zkoumal její pohled, „tak dobře. Velmi mě udivuje… Ne, nejdřív se tě musím na něco zeptat. Chodila jsi někdy s někým?“ Dočkal se její odpovědi – záporné potřesení hlavou – a pokračoval, „myslel jsem si to. Nedívej se na mě takhle, já ti to nevyčítám. Mně se líbíš taková, jaká jsi. Udivuje mě, že jsme se spolu líbali, pokud se to tak dá nazvat, dvakrát a pokaždé jsi začala ty. Doufám, že ti je jasné, že to absolutně nechápu.“
„Víš, že jsem od tebe takhle dlouhý souvislý text snad ještě neslyšela?“
„Mě by spíš zajímalo, co říkáš na ten obsah.“
„No, popravdě moc nevím, co bych na to měla říct.“
„Co si o tom myslíš.“
„Taky mě to udivuje.“
„To je všechno?“
„Ano, zcela všechno.“
„Jako že nám není přáno, aby ty naše pěkné chvilky měly delší trvání?“
„Třeba.“
„Proč odpovídáš tak krátce?“
„Jeden z nás to dělat musí.“
„Počkej, zastav se,“ vzal ji za ruce, „máš pěkné oči. Čokoládové.“
„Je ti jasné, že mě uvádíš do rozpaků?“
„Jistě. A to mě na tom baví nejvíc. Řekni mi, kde ses naučila tak hezky líbat.“
„Tss, nějaký drzý ne?“
„To už jsem od tebe jednou slyšel,“ chytil ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Tentokrát byla její obranná reakce téměř nepostřehnutelná. „Tohle je úžasné, ten tvůj pohled,“ vyslovil své myšlenky nahlas.
„Je ti jasné, že právě v tomhle místě jsme vždycky přestali. A já rozhodně, Michale, poslouchej mě,“ rozčilovala se, než ji umlčel ji polibkem.