Horská farma 4 (2)
„Kde jsou ti dva? Hodin jak na kostele a oni se ještě nevrátili. Ještě aby se třeba ztratili,“ starala se Katka a vyhlížela oknem kuchyně do tmy venku.
„Annie se neztratí.“
„Co když je někdo z nich zraněný?“ Katka se nenechala vyrušit ze své promluvy.
„Michal to zvládne.“
„Co když-“ Katka začala s dalším nervózním výjevem. Přerušilo ji vrznutí hlavních dveří.
Oba vešli do kuchyně, a když viděli její výraz, sklopili pohledy.
„Asi je zcela zbytečné ptát se, kde jste byli, že? Co kdybyste o sobě dali vědět?! Nemyslíte si, že byste nám nemuseli přidělávat další starosti? Viditelně vám je úplně fuk, jak moc se kvůli vám budeme nervovat!“ Katka nepřestávala se svými výčitkami.
Annie pokorně hleděla do země, jako to dělala vždycky, když něco takhle skopala. Bylo to ale nádherné odpoledne…
Michal poprvé v životě cítil vinu. Rozhodně nechtěl nikomu přidělávat starosti. Katce už vůbec ne. Prohlížel si špičky svých zablácených tenisek a snažil se přežít celý výjev. Té večerní procházky s Annie ale nelitoval. Škoda jen, že nikomu nedali vědět. Nedivil se, když mu Katka střelila pohlavek. Nebránil se, když ho poslala obstarat zvířata a vytřít chodbu i kuchyň.
„Takže myslím, že když jste měli odpoledne tak perfektní klid, že úplně nejlepší bude, když se uvidíte až zítra v deset hodin ráno, kdy odjíždíme odtud a míříme do kostela. A rozhodně si pohlídám, abyste spolu nezůstali sami přinejmenším do nedělního oběda.“ Katka ukončila svou plamennou řeč.
„To ne!“ Michal vykřikl a s prosbou na očích se na ni podíval. „Prosím tě, to je strašně kruté!“ doslova padl na kolena.
Katka měla co dělat, aby se vítězoslavně neusmála, „nedali jste mi jinou možnost. A můžete začít,“ kývla ke dveřím.
Michal pomalu vstal a zkroušeně opustil místnost. Nedovolil si ani vzít Annie za ruku. Stihl k ní jen vyslat omluvný pohled. Tohle byl ten nejtvrdší trest, který kdy dostal. Zbývalo jen doufat, že je Katka někdy neuhlídá. Taky nechápal, co tak hrozného udělali, že se Katka rozhodla pro tak strašný zákrok proti osobní svobodě.
Ten den měl spát Michal na seně jen s Ríšou. Vůbec ho nevnímal. Cítil jenom to, že někdo vedle něho chybí. Někdo podstatný. Najednou mu bylo úplně fuk, co mu kdy Richard udělal. Teď jen zoufale toužil být u ní. Jenže to musí vydržet ještě celých dlouhých dvanáct hodin.
*
Annie se převalovala z jednoho boku na druhý. Spánek nechtěl přijít. Před očima se jí pořád vracely vzpomínky z odpoledne. Stále cítila jeho polibek na svých rtech. Jenže teď nebyl vedle ní, nehřály ji jeho ruce. Do žeber ji tlačila tvrdá podlaha a pod tenkou dekou ji často zchvacovaly záchvaty zimnice.
Vzdala pokusy o usnutí a posadila se. Byla zkřehlá nočním chladem a roztřesená dobrodružstvím, které se zrodilo v její hlavě. Katka spí a nic nevnímá. Co Annie brání utéct? Alespoň na malou chvilku být vedle něho. Vždyť už se neviděli pěkných pár hodin. Představy o zakázaném opuštění malého pokojíku v podkroví se usídlily v Anežčině hlavě a nehodlaly ji opustit. Navíc adrenalin, který se jí při těch úvahách vylil do krve, už jí nedovoloval usnout.
Připadala si jako v nějakém špionážním filmu. Tiše vstala. Místností se neslo jen šustění padající deky. Neslyšně otevřela okno a prolezla jím na střechu.
*
Michalovi připadala každá vteřina dlouhá jako tisíc let. Stokrát si umínil, že bude spát, jenže vždycky začal vzpomínat. Konečně začal dřímat. Ruka mu spadla vedle a on se opět s leknutím probudil. Nahmatal jen prázdný skrčený spacák.
A znova se opakovalo to, co už mnohokrát toho večera. Pevně stiskl víčka a odsouval myšlenky na ni někam pryč. Vlastní hlava ho ale neposlouchala. Pořád ji viděl. Jak vyskakuje na koně, jak se směje, když hrabe seno, jak se otáčí okolo plotny, jak cílevědomě stoupá do hor a vítr jí čechrá sluncem vyšisované vlasy. Poddal se představám. Tančily mu před očima. Leží v zelené trávě, stmívá se a ona, krásnější než obvykle, jde přímo k němu. Sklání se nad ním a on vzrušením nedýchá. Hraje si s ním jako kočka s myší. Tiskne k němu své rty. Obejme ji kolem pasu a lituje, že to není doopravdy.
*
Cítil, jak mu na víčka dopadly sluneční paprsky. Pomalu zvedl ruku a protřel si oči. Chtěl se posadit, něco na něm ale leželo. Ještě jednou zamrkal a zvedl se na lokty. Dlouhou chvíli koukal na ty dlouhé hnědé vlasy. Annie?
„Ty vole,“ vydechl a lehl si zpátky. Nějak mu nedocházely souvislosti.
Annie pomalu otevřela oči a zavrtěla se.
„Nechej toho,“ smál se tiše Michal a uhýbal.
„Ale ale, tady ten pán je lechtivý,“ posadila se Annie. „Že se nepochlubil dřív.“
„Hele, co ty tady?“
„Pěkné přivítání, jen co je pravda,“ Annie se zeširoka usmála a lehla si přes něho.
„A co by sis tak přála jako přivítání?“
Annie se lekla. Katka nesmí přijít na to, že byla v noci pryč. „Do háje! Chci rozloučení. Tady ahoj a tady sbohem,“ ukázala na své tváře a vstávala z podlahy.
„Klidně ti dám i přivítání i rozloučení…“
„Ne ne, to zabere moc času,“ usmála se na něho. Dvě pusy jí mlaskly na líčkách a ona tichounce odběhla pryč.
„Hmm, mi se zdálo, že ten sen je moc živý,“ zadumaně za ní koukal Michal a ještě si na okamžik zdříml.
*
Vyšplhala se po střeše a v pokojíku si lehla pod přikrývku. Teď už spát nemohla.
Byla nadšená, když se z jedné z postelí ozvalo zasténání a následně to tolik známé do háje!. Katka se konečně vzbudila. Vyskočila z postele v krátké noční košilce a bezmyšlenkovitě se vrhla k zrcadlu. S jistou dávkou ironie se za ní vypravily i Magda s Annie. A začaly závody s časem.
Čirý ruch z dívčího pokoje probudil celý dům. Dívky byly nadšené, když jim Katčina maminka pomohla s účesy. Pak už jen líčení, šaty, střevíčky.
Kluci byli hotoví za pár minut a to dokonce oblékli i Ríšu. Pak jen nervózně chodili po domě a čekali, kdy vyběhne některá z holek. Z jejich pokoje ale vycházela jen Katčina mamka, která jejich zvědavost ještě zvyšovala svými chytře vedenými řečmi. Po hodině je poslala zapřáhnout koně, aby vlastně měli jak jet a zakázala jim vstup do domu.
Dali si záležet. Obě klisny se v letním slunci neuvěřitelně leskly, postroje zářily, dokonce i vozík byl vyčištěný. Postávali okolo a dlouhou chvíli si krátili nějakou diskuzí beze smyslu.
„Sss, Michale, Miky!“
Michal se otočil po hlasu. Annie stála za rohem domku a kývala na něho, aby za ní potichu šel. Nerozmýšlel se. Zmizela za domem a on šel za ní.
„Kam jdeš?“ Mates zavolal bez stopy podezření.
„Příroda volá,“ odpověděl automaticky.
„Cože?“ Mates nechápal.
„Nic ti neříká záchod?“ David mu napověděl, aniž se otočil, a dál zaujatě kopal do kamene před sebou. Matěj chápavě kývl a už si Michala nevšímal.
A zatímco Mates byl jako slepý, přímo před očima se začínala rozehrávat jakási podivná hra. Michal se vrátil od Anežky s podrobnými pokyny. Stačilo se podívat na Davida a poslat Ríšu, aby na chvíli zaměstnal Matěje. Za několik okamžiků už měl každý své přesné instrukce, co má dělat a co říkat.
„Neměli bychom vyrazit? Už je devět!“ Mates už popadesáté koukal na hodinky. „Proč nejdou? Ony mě chcou dohnat k šílenství!“
„No jo, ženské,“ komentoval Michal.
„Měl bys zazvonit,“ David se neotočil od svého kamínku a dál si s ním hrál.
„Jak jako zazvonit?“
„Normálně. Natáhneš ruku, zmáčkneš zvonek, crrrr, pustíš.“
„A jak asi? Nemáme zvonek.“
„Máš snad ruku. Můžeš zabouchat, ne?“
„A proč bych to vlastně dělal?“
David protočil panenky a zabušil na dveře. Matěj se tvářil velmi nechápavě.
„Co chcete?“ vylezla Magda. V županu.
„Ty nejsi převlečená?!“ Matěj se chytl za hlavu.
„Co chcete?“ opakovala a nevnímala jeho zoufalý výraz.
„Co chci? Chci si dneska vzít Katku! A potíž je v tom, že máme mírný skluz.“
„Takže chceš Katku,“ odtušila. „Co dáš?“
„Jak jako co dám?“ Matěj stále nechápal.
„Zaplať,“ poradil mu David.
„Jo tak, zaplať,“ zmateně vytáhl peněženku. Pár stovek položil Magdě na dlaň. Zmizela v domě a pevně za sebou přibouchla dveře. Pár vteřin nato vyšla ven.
„No za takovou cenu ti pustím leda Annie.“ Otevřela dveře.
„Počkej, co já s Annie?“ Mates očima hledal Katku.
Annie vyšla na denní světlo. Vlasy měla vyčesané nahoru, oči jí zdobily jemné stíny. Šaty bez ramínek zvýrazňovaly pas. A střevíčky s vyšším podpatkem nesměly chybět.
„No nevím, co TY s Annie,“ Michal rychle vytáhl ruce z kapes, „ale moc dobře vím, co JÁ s Annie.“ Odvedl ji stranou a nespouštěl z ní oči.
„Plať víc,“ vyzval David Matěje. Mates vrazil Magdě do ruky další bankovky. Ze dveří vyšla Katčina maminka.
„Ne že bych vás neměl rád, ale přece jenom bych úplně nejradši viděl Katku,“ usmál se na ni. Konečně pochopil systém téhle hry. Znovu připlatil.
Dveře se otevřely a ven vykráčela Magda. „Mám pro tebe skvělou nabídku. Když si vezmeš mě, tak ti ty peníze vrátím…“
Všichni se prohýbali smíchy, kromě Magdy, která se tvářila smrtelně vážně. Matesovi cukal koutek.
„Magdičko moje, já bych to bral všemi deseti. Jenže sliby dělají chlapa, a když já už jsem to slíbil Katce. Mně by bylo líto, kdyby zůstala na ocet.“
„A tobě nevadí, že na ocet zůstanu já?“ fňukla dotčeně.
„Ale vždyť ty se o sebe vždycky postaráš. Tady hodíš očkem, tam se usměješ, a kluka máš na udici… Kdeže Katka, ta to nikdy neuměla. Ona je chudák taková malá Popeluška moje.“
„Hlavně že ty jsi princ ze zámku,“ šeptla Annie.
„Pst!“ okřikl ji Mates, „tak mi ji sem zavolej, že už dlouho čekám a že bych si ji chtěl vzít,“ poprosil Magdu.
Magda sklesle zapadla dovnitř domu. Konečně přišel ten velký okamžik. Všichni do jednoho zatajili dech, když ven vycházela nevěsta v bílých šatech. I holky překvapilo, jak jí to sluší, a to ji už viděly. Mates jako by zkameněl. Koukal na ni a nebyl schopen slova. Až když došla až k němu, stačil vydechnout: „nádherná“.
„Tak nastupujeme!“ Michal se ujal řízení povozu společně s Davidem. Nemohlo jich nahoře sedět tolik. Ženichovi se pěší cesta odpustila a Ríšovi taky.
Před kaplí už čekala mládež z pátku. Slíbili podporu a taky to dodrželi. Přišli se podívat i někteří starší lidé. Žení se přece ten kluk z hor. Znali jeho rodiče i prarodiče. Teď se přišli podívat, jak to dopadne. Takový kluk… Má holt smůlu, že všichni příbuzní už jsou na hřbitově.
Kněz měl krátké a radostné kázání. Dvojité ANO zaznělo kostelem a varhany se rozehrály. Novomanželé vychází z kostela, dopadá na ně rýže. Jediné, co mladí doma našli. Annie, Michal, Magda i David jen běhají a zařizují. Tihle jejich nejlepší kamarádi přece musí mít svatbu jaksepatří.
Velmi pomalu mizí řada gratulujících. Nakonec se sešla snad celá vesnice. Vždyť Matěje viděli vyrůstat. Kolem něho se vždycky točily všelijaké lumpárny. Změnily ho až rodinné tragédie. A vesničané to viděli. Teď přišli vyjádřit alespoň malou podporu.
*
Přišel večer a v restauraci sedí osm lidí. Povídají si. Příbory cinkají, číšník roznáší pití. Katka s Matějem po sobě hází kradmé, nedočkavé pohledy. Ríša usnul s hlavou na Anežčině klíně. Michal tiše závidí, ale stejně si nenechá zkazit náladu. Katčina maminka se spokojeně usmívá na svého zetě. Magda s Davidem jsou konečně chvíli v klidu. Co se ten den naběhali…
*
„Au,“ syknul Michal, když dostal pořádný kopanec do holeně. David po něm hodil významný pohled. Michal moc dobře věděl, co má dělat. Vstal od stolu, Annie ho následovala.
„Kam jdete?“ Katka vyzvídala.
„Richard potřebuje do postele,“ Michal si ještě nezvykl říkat mu bratr.
„Bavte se,“ Annie vycházela ze dveří a Michal se na chvilku zarazil, než vzal Ríšu do náručí a vynesl ho ven.
„Můžeme jít s vámi!“ volal za nimi Matěj. David mu to ale rázně zatrhl.
*
Nebe bylo poseté hvězdami, když vyjížděli s povozem k chalupě. Annie se opřela o Michala, Ríša ležel vzadu na lavičce schoulený do klubíčka.
„Vypadáš úchvatně,“ Michal ji pohladil po vlasech.
„Vždyť mě ani nevidíš,“ oponovala mu.
„To není pravda.“
Narovnala se. „Lžeš, jako když tiskne. Vždyť je tma jako v pytli.“
„S tebou je těžké pořízení,“ povzdechl si. „I kdybych tě doopravdy neviděl, stačí si vzpomenout na dnešní den. Vyrazila jsi mi dech.“
„To nechápu,“ položila mu hlavu do klína. „Co ti jako vyrazilo dech?“
„To ti to mám vyjmenovat?“
„Třeba.“
Rozplétal pramínky vlasů a urovnával si myšlenky. „Třeba to, jak jsi vyšla z chalupy. Slušelo ti to.“
Neodpověděla.
Cesta rychle uběhla a kobylky se zastavily na dvorku. Michal s Annie měli za úkol připravit Katce a Matesovi ložnici. Když už to má být jejich první společná noc.
*
Mohlo být okolo deseti hodin, když David s Magdou propustili novomanžele. Venku už čekal Michal s povozem. Chudinky kobylky byly dnes zapřažené celý den. Vyvezl všechny na farmu. Holky Katce nejdřív pomohly ze šatů a až potom ji pustily za Matesem.
Přišla za ním neklidná a roztřesená. I on byl nervózní. Ještě před pár dny se na tuhle chvíli oba těšili a teď se báli, aby nezklamali toho druhého. Ani jeden nechápal své podivné pocity. Sedli si vedle sebe na postel tak daleko, jako při první schůzce.
Mates se jako obvykle odhodlal první. Vzal ji za ruku a při tom doteku se mu do žil vlila horká krev. Nějakým zázrakem na sobě nedal nic znát. „Třeseš se.“
Podívala se po něm se strachem. Pohled to byl více než výmluvný. Pochopil, ale nevěděl, co má dělat. Vstal a začal přecházet po místnosti. Najednou mu vlítla do náruče. Byl překvapený, ale pevně ji objal. Z očí jí tekly horké slzy a padaly mu na holé rameno. Zíral do prázdna a čekal. Stejně rychle jako se rozplakala, přestala. Cítil jen její dech. Pohladil ji po vlasech a zvedl jí bradu. Obavu v jejích očích vystřídalo očekávání. Poznal to.
„Nespěchej,“ stihla mu zašeptat, než jí vtiskl polibek. Couvala před ním, oči zavřené, rty přitisknuté na jeho. Náhle neměla kam ustoupit. Narazila na stěnu. Instinktivně roztáhla ruce, zkoumala, kam by ještě mohla jít.
„Počkej,“ šeptala mezi polibky. Jen velmi neochotně se podvolil a pustil ji ze svého sevření. Proti své vůli se zamračil. Vzala ho za ruce a odváděla ho k posteli. Nespustila z něho oči. Už zase o ní její pohled prozrazoval vše, co potřeboval vědět. Tentokrát viděl „jsem tvoje“.
Několika jednoduchými pohyby si sundal kalhoty a pak už se věnoval jen jí. Položil ji na záda. Nechala ruce ležet nad hlavou. Jen si pomalu rozhodila vlasy. Najednou se nadzdvihla a vtiskla mu polibek.
Od té chvíle už nevnímali nic, než svá tlukoucí srdce a dech toho druhého. Polibky se stávaly vášnivější tím víc, čím méně byli oblečení. Tiskli se k sobě a zmítali ve vášnivé bouři. Stále znovu dlaněmi zkoumali toho druhého. Na malou chvíli hranice mezi jejich těly neexistovala… Proč to byl tak krátký okamžik?
Svět se točil okolo nich. Země se zastavila. Snad padaly hvězdy a měsíc možná zrudl. Byla právě polovina jedné vlahé letní noci.
*
Matěj se probudil. Pohladil svoji milovanou. Jak rád by ji znovu začal líbat. Ale ona spala a nechtěl ji vzbudit. Napadlo ho něco o snídani do postele, o které Katka vždy tak básnila. Oblékl si kalhoty a vyšel na chodbu, aby jí něco donesl. Málem spadl přes nachystaný tác. Někdo očividně myslel na jejich snídani dřív, než to napadlo je samotné.
Vrátil se do pokoje i s tácem a usmál se na Katku, která se přikryla peřinou. Položil společnou snídani do nohou postele.
„Jsi úžasný,“ přisunula se ke snídani.
Viděl její nahá ramena, odkrytá záda, viděl ji nádhernou očima milujícího muže. Neudržel se a políbil ji na krk. Zmateně se otočila. Vrhli se na sebe lačněji než včera…
*
Letní dny pomalu plynuly. Katčina maminka se rozloučila s dcerou a odjela zpět do města za svými povinnostmi. Katka s Matějem byli konečně zcela šťastní a nic jim k životu nechybělo. Magda s Davidem i přes dlouhé přemlouvání odjeli. Z toho všeho vyplývá, že jediní použitelní k životu v domě byli Michal a Anežka. Ovšem museli se postarat o malého Ríšu.
„Miky, udělej Ríšovi snídani,“ Anežka ignorovala Michalův pohled, pro který by označení nesouhlasný bylo přinejmenším hodně slabé. Odmítal pro svého bratra udělat cokoli.
„Jen proto, že jsi mě o to poprosila ty,“ vstal od stolu.
Anežka se snažila sourozence sblížit, ale nebyl to zrovna lehký úkol. Michal, zaslepený podivnou nenávistí, odmítal vidět, že Ríša se i za těch pouhých pár dní dost zklidnil. Dokonce si přestal vymýšlet v jídle. Nelhal tolik, co dřív, a už se ani nepokoušel Anežkou manipulovat. Přišel na to, že když nepřekračuje jasně dané hranice, má spoustu volnosti. A tu on náležitě oceňoval. Po celých devíti letech strávených v bytě, si zamiloval rozlet, který mu poskytovaly zdejší pláně a lesy.
Po slupnutí snídaně Ríša obvykle vyběhl ven. Po týdnu už měl svoji oblíbenou trasu. Proběhl přes dvorek, až poskakovalo cihlové dláždění. Zašel do stodoly, kde mu Annie každý den nachystala zrní pro slepice, a šel je nakrmit. Těch pár dnů stačilo na to, aby si slepice zvykly na jeho vysoký hlásek a volání: „Papání, slepičky, papání!“
Následně se Ríša odebral zkontrolovat ovce a podat řádné hlášení Anežce.
„Oni se perou!“ přiběhl vždycky.
„Beránci se perou, protože se mají rádi,“ snažila se ho uklidnit. Michal jako obvykle zachmuřeně zíral do země.
„A proč se já nemůžu prát?“
„Nejsi beránek.“
„To je škoda,“ odcházel smutný, nebo naštvaný.
Obvykle došel zpátky do stodoly a začal prozkoumávat všechna neprobádaná území. Se svými objevy chodil opět za Anežkou.
„Co je tohle?“ přinesl velký dřevěný oblouk.
„Jejda, to jsi přitáhl až sem? To je chomout,“ odpověděla Annie, a když viděla, že mu to označení nijak neosvětlilo funkci oné záhadné věci, pokračovala, „když žil děda, neměli jsme Anču a Barču, ale dva mnohem větší koně. Ani nevím, jak se jmenovali. My jsme jim říkali Ryzáček a Hnědáček. Byli moc hodní, víš. No a chomout se používá, když má kůň něco tahat. Chomout měly i Anča s Barčou na svatbě. Dává se okolo krku. V chodbě je dřevěný obrázek, který řezal děda. Tam uvidíš Ryzáčka, Hnědáčka, dědu a chomouty.“
Ríša zaujatě poslouchal. Když skončila, odběhl do chodby, aby se přesvědčil na vlastní oči. Rytina se mu moc líbila. Byla sice zašlá stářím a pořádně zaprášená, ale měla své kouzlo. Díval se na ni dlouho a jeho bujná fantazie pracovala na plné obrátky.
Teď byl čas, aby si začal hrát a vynalézat. „Mohou něco tahat i ovce?“ napadlo ho. Byl to budoucí muž činu, takže nejdřív pořádně okoukal, jak vypadá správný chomout a následně se vydal pátrat po vhodném materiálu na výrobu chomoutu pro ovci. Zabralo mu to dlouho, jelikož chvílemi zapomínal na svůj veledůležitý úkol a s něčím si hrál, ale nakonec našel dva klacíky, jež považoval za ideální. Někde vyhrabal provázky a svázal půl oblouky nahoře i dole. Teď už stačilo jenom najít vhodnou ovci. Ríša si duchaplně vzal na pomoc jablíčko a tak zradu netušící ovce strčila hlavu do chomoutu a ani o tom nevěděla. Ríša ještě k chomoutu přivázal dlouhé šňůry a za ovci zapřáhl prozatím klacek. Vzal ji za řetěz a táhl na dvorek. Za ní cupitalo její maličké jehňátko. Ovci se závaží absolutně nelíbilo a malý kluk ji mohl udržet jen stěží. Pak ucítila kbelík ovsa a rozběhla se k němu. Ríša zůstal s uslzenou tváří sedět uprostřed dvorku.
„Michale, tak na tohle se podívej,“ smála se Anežka a táhla ho k oknu. Nepatrně se zachmuřil, když viděl svého bratra, ale potom si všiml zapřažené ovce a na rtech se mu v nestřeženém okamžiku objevil úsměv.
*
Večer co večer spávali Michal, Annie i Ríša na seně. Nechtěli rušit Katku s Matesem. Ríša zmožený celodenním běháním po venku usínal okamžitě, takže Michal s Annie si mohli nerušeně povídat.
Přestože tento stav ani jednomu z nich nevyhovoval, od toho odpoledne, krátce před Katčinou svatbou, neměli možnost být spolu nerušeně. Michal z toho, podle jeho slov, dostával deprese. Annie ovšem zachovávala chladnou hlavu. Každý přece musí něco vydržet. I Michal.
Seděli vedle sebe, koukali skrz otvor ve střeše, drželi se za ruce a snažili se být spokojení.
*
Prázdniny se pomalu chýlily ke svému konci. Za dva dny se všichni měli rozloučit s Michalem a Ríšou. Zatím nikdo netušil, jaké se chystají změny. Jen Katka se cítila divně. Když se včera vrátila ze svého výletu do města, zavřela se do pokoje a vylezla z něho až ráno. A to pro ni musel zajít Mates. Sešli dolů, oba podivně bledí.
Mates odjel hned ráno do vesnice a celý den cosi zařizoval. Podivné chování znepokojilo jak Michala, tak Annie. Nechtěli ale vyzvídat. Když se odpoledne vrátil, vrhl hned ve dveřích zvláštní pohled na Katku. Pravý obsah vyčetla jen Katka. Přitočila se k němu a polohlasně ho vyzvala: „Řekni jí to.“
Matěj, odjakživa neschopný přinášet špatné zprávy přijatelným způsobem, patnáct minut váhal. Nakonec ho silné a dobře mířené kopnutí do holeně přece jen přesvědčilo. Několikrát přešel po místnosti. Netušil, jak moc svým chováním znervóznil Annie. Celou dobu čekání Annie přemýšlela, co jí má Matěj říct, zaslechla totiž Katčinu výzvu. Znala Matěje a věděla, že musí počkat, až začne sám Matěj. A tak značně netrpělivě vyčkávala, až začne.
„Budeme se stěhovat,“ Matěj se odhodlal a pronesl dobře promyšlenou větu. Pro jistotu si stoupl blíž ke dveřím.
„Kam?“ štěkla Annie, vystresovaná dlouhým čekáním, vystrašená Matějovým oznámením. Ona odsud přece nemůže odejít. Oni odsud přece nemůžou odejít.
Michal se poškrábal na zátylku a opatrně pohlédl na Katku. I ona byla celá nesvá. Ríša si hrál v chodbě před ložnicemi a nic z toho, co se dělo dole, ho nezajímalo.
„Kam?“ opakovala Anežka otázku, teď ale o hodně divočeji. Hnědé vlasy jako by se jí vztekem zkroutily o něco víc než obvykle.
„Dolů.“
To stačilo, aby Anežka vyskočila ze židle a Matěj vyklouzl dveřmi ven. Práskl jí jimi těsně před nosem a otočil klíčem. Annie několikrát bezmocně zalomcovala klikou. Po dvorku se mihl Matěj na Barče a Anežka jedním plynulým pohybem za ním vyskočila z okna.
„ANNIE!“ zakřičeli Katka a Michal svorně a vrhli se k oknu. Překážející věci jen odlétaly. Byl to Michal, kdo se první dostal ven. Pomohl Katce, která se teď se zvrásněným čelem rozhlížela po obou sourozencích.
„Ona si něco udělá,“ opakovala neustále.
„To je v háji, kde může být?“ Michal taky nebyl schopný jakékoli logické úvahy. „To je v háji!“
„Až přijede, tak ji chytíš a nepustíš, i kdyby ti měla zlomit obě nohy! Rozumíš?“ Katka s ním zatřásla.
„Ale proč?“ nechápal.
„Tys ji neviděl? Je naprosto šílená. Myslím, že takhle rozrušenou ji neviděl ani Mates.“
„Spíš zrušenou, než rozrušenou...“
„Poradíš si s ní? Musíš ji uklidnit. Nevím, co na ni zabírá. Třeba ji zbij, nebo já nevím, třeba znásilni, musíš ji uklidnit.“
Michal na ni nechápavě zíral. Na otázky neměl čas, protože do dvora vlítla klisna a z ní doslova sjela i Anežka.
„Je to na tobě,“ kývla na něho Katka.
Annie se mezitím zvedla a už se chystala zase někam běžet. Michal si ji ale jedním zdařilým pohybem hodil jako pytel brambor přes rameno.
„Tak já jdu,“ usmál se na Katku a plácl Anežku přes zadek.
„Co blbneš?!“ zařvala a po prvotním překvapení ho začala bít do zad – jediné, na co se zmohla.
Neodpověděl. Pobrukoval si něco pod nosem a snažil se, aby stále visela ve své nepohodlné pozici. Co pět kroků využil její bezmoci a pleskl ji po zadku. To většinou zabralo a ona se znova začala kroutit. Prošel stodolou a ignoroval její nadávky, hrozby i prosby. Sešel kousek po louce a mrštil s ní do sena. Vyskočila stejně rychle, jako spadla. Michal ji hodil zpátky. Vůbec se s ní nebavil a zaujatě si prohlížel dolní lem své pracovní košile. To ovšem jenom do chvíle, než znova vstala. Jeden pohyb a zase se hrabala ze sena. Ještě dvakrát ji odhodil zpátky.
Nechápala, co se děje. Fyzickou námahou se z ní vyplavil všechen vztek a teď už se nezmohla na nic jiného, než zlomená klečet před ním a tiše vzlykat. Dřepl si k ní a čekal.
„Chtějí mi prodat chalupu! To on, on chce jít dolů! Kde budu bydlet JÁ? Přijel sem, jen aby se mě zbavil! A Katka mu pomáhá!“
„Dobře víš, že tak to není,“ pohladil ji po vlasech. Poprvé ji viděl tak nešťastnou. „Budete bydlet všichni tři spolu, dole na kraji vesnice. Budeš tam mít koně, ovce i slepice. A konečně nebudeš sama.“
Neodpovídala. Nechtěla nic slyšet. Hladil ji po vlasech a znovu opakoval: „Budete bydlet všichni spolu, budeš tam mít koně i ovce i ty tvoje slípky…“
„Moje koně?“
„Jasně že tvoje koně. A na jaře se ti narodí hříbátko...“
„Moje ovečky?“
„Ano, přesně ty, které se pasou tady v té ohradě.“
Pomalu s uslzenýma očima vzhlédla.
„No tak, vzpamatuj se, kde je ta holka, která se se mnou loučila na nádraží?“ popadl ji do náručí.
„Ta je strašně zklamaná,“ fňukala mu do ramene.
„Tak zklamaná, že řve po svém bráchovi, kterého má tak moc ráda?“
„Ještě víc,“ vzlykla, ale už se jí na tváři objevoval úsměv.
„No to by sedělo, ještě jsem nezažil, aby sis nechala sahat na zadek...“
„Pitomče pitomý, já jsem si na zadek sahat nenechala,“ povalila ho na záda, ale svoji zlobu příliš vážně nemyslela. Chvíli na sebe koukali. Annie s posledními slzami v očích a Michal s tajemným úsměvem. Anežka zatoužila, aby ji sevřel v náručí... Ti kluci jsou občas blbí, pomyslela si a položila si na něho hlavu.
„Dej mi pusu,“ zašeptala.
„Cože?“ nechápal.
„Chci pusu,“ zvedla se vzdorovitě, „teď hned!“ Přes masku na tváři už jí prosvítal úsměv.
Michala sice její požadavek naprosto vyvedl z obvyklé rovnováhy. Na nic dalšího se ale pro jistotu neptal. Co kdyby změnila rozhodnutí?
„Tady chci ahoj a tady sbohem,“ opakovala scénu, kdy se loučili u vlaku.
„A to je všechno?“ zeptal se napůl zklamaně a napůl vyzývavě.
Nevěděla, co na to říct a tak mlčela.
„Asi to teda budu muset udělat,“ položil ji na záda a dal jí své ahoj i sbohem. „Půjdeme za ostatníma, ať o nás nemají strach. Dobře?“
„Já tam nechci.“
„Netrucuj,“ poplácal ji po hlavě. Chytila mu ruku: „netrucuju, abys věděl! Ale nechci jít tak daleko.“
„Tím chceš říct co?“
„Kluci mají zvláštní inteligenci,“ povzdechla si. „Vůbec nic nepochopí.“ Jen co to dořekla, začala se smát, protože Michal se pustil do lechtání.
„Nesnižuj tady laskavě moji inteligenci, co si tím chtěla říct? No, teď povídej, když jsi tak chytrá.“
„Nemůžu,“ vydechla z posledních sil, protože jí ze smíchu docházel dech. „Přestaň!“ snažila se od něho dostat dál.
„Tak povídej,“ chytil jí ruce.
„Odneseš mě tam?“ škemrala.
„To si musím rozmyslet. Hmm... Co mi za to dáš?“
„Dám ti leda sbohem,“ odpověděla se smíchem.
„Ahoj by nebylo?“ povzdechl si a zvedl ji v náručí. Chytila se ho rukama okolo krku a opřela se.
Donesl ji až na dvorek. Opatrně ji postavil na zem. Vešli do kuchyně.
„Proč se chce Matěj stěhovat,“ zeptala se Annie Katky. Mírněji než před tím. Ovšem stále ještě dost rozzlobeně, ani Michal nedokázal tak rychle, aby zapomněla na svou lásku k horské farmě, kde se narodila.
„Já vím, jsem hloupá a Mates taky. Vím, že se nechceš stěhovat. Je mi to moc líto…“ omlouvala se Katka.
„Nedostala ses k tomu, PROČ se vlastně chcete stěhovat,“ připomněla Anežka ledovým hlasem.
„Já… Doufám, že mi to někdy odpustíš-“
„PROČ SE CHCETE STĚHOVAT?!“
„Nedali jsme si pozor, víš, jsem prostě těhotná,“ vykoktala ze sebe Katka. „A na farmě není dobré prostředí pro mimino.“
Ani Katka, ani Michal nebyli schopni pochopit Anežčinu reakci. Před několika minutami byla schopná hodit Matesovi na hlavu hrnec guláše a teď? Tvář se jí rozzářila. Na rtech se jí objevil úsměv.
„Ty jsi těhotná!“ rozběhla se a objala Katku.