Horská farma 5 (1)
Zářijové slunce nemilosrdně pálilo a krajina získávala zlatavý nádech. V pokojíku na farmě klečela Annie u své postele a do jedné z krabic, které se tu bez ladu a skladu povalovaly, ukládala své poslední věci. Na čelní stranu krabice fixem zaznamenala: „nechat!“
Pomalu snášela věci ze schodů se srdcem plným nepopsatelného smutku. Vždyť opouští svůj milovaný domov. Tady trávila čas od svého nejranějšího dětství. Vzpomínka střídala vzpomínku a staré rány se otevíraly. Babička, děda, máma. A nejnovější zranění bolelo nejvíc. Co se stalo sestře? Marťa je, tedy byla, přece skvělá holka. Byla silná, chtěla se postarat o svou rodinu. Tak co jí zkřížilo plány? Co ji srazilo na kolena?
Krabic v pokojíku pomalu ubývalo. Pak najednou byla Anežka hotová. Procházela dům se slzami v očích. Loučí se přece se šestnácti lety svého života…
Farma se kupodivu v této době finanční krize prodala téměř okamžitě. Možná to bylo tím, že Matěj věděl, kam má zajít. Hned dva sousedé už léta usilovali o vlastnictví malebné chaloupky a neméně pěkné stodoly. O přilehlé pozemky byly také velkým lákadlem.
Prvním zájemcem byl pán středního věku ze sousedství. Známe ho jako majitele koní, kde Annie s Michalem o Velikonocích pracovali. Jeho farma s Anežčiným domovem sousedila a tento pán už dlouho chtěl svůj statek rozšířit.
Další, kdo chtěl koupit horskou farmu, byl manželský pár z vesnice v údolí. Nebyli tak neodbytní a nesnažili se tolik jako první zájemce, měli ale – z hlediska Matěje a Annie – lepší argumenty. Dlouhou dobu trpělivě čekali, a když za nimi přišel Mates, byli nadšení. S Matějem a Anežkou byli v nějakém vzdáleném rodinném poměru a stěhování na farmu by, podle svých slov, brali jako návrat domů.
Statek byl prodán druhým zájemcům takřka ihned. Mates za něj dostal výměnou domek ve vesnici. Farma měla sice více pozemků, dolní dům byl ale zase větší a měl sklep. Takže všichni byli spokojeni a začalo stěhování. Annie zapřáhla kobylky a Mates jezdil z farmy do vesnice a zpátky. Vždy měl plný vůz. Dolů vezl své věci a nahoru věci nových majitelů. Ještě štěstí, že Annie klisny nikdy nějak zvlášť nešetřila, obyčejní koně by jistě už dávno klesli únavou. Anča s Barčou se ale věrně opíraly do chomoutů a zdolávaly 5 kilometrů dlouhou trasu ve stále stejném neúnavném tempu. Nahoru, dolů, nahoru, dolů…
První patro měla Annie hotové. Vše bylo sbaleno do úhledných krabic, pokud to šlo. Matrace z postelí, které tady nechávali, svázala do válců. 3 horní pokojíky tedy byly prázdné, skříně vymetené, zavřené. Všechno už snesla před dveře a nijak ji neznepokojovalo, že obloha je pod mrakem a začíná krápat.
Pustila se do vyklízení kuchyně. Znovu a znovu jí z očí tekly slzy. Vždy se snažila rychle uklidnit tím, že se sem přece vždy může přijít podívat. Chvilku měla klid a pak se zase rozplakala…
Navzdory smutné náladě, která ji neopouštěla, Annie pracovala rychle a vytrvale, stejně jako její klisny, které zrovna vjížděly do dvora. Mates je zastavil před dveřmi a seskočil z kozlíku. Anežka ten zvuk znala, vyběhla ven.
„Proč jsi všechny věci naskládala do dveří? Jak tu asi mám projít?!“ Matěj byl vytočený.
Annie mu místo odpovědi vklouzla do náruče. Zase jí z očí pádily proudy slz a ona nevěděla, jak je zastavit. Dlouho potlačovaná bolest se mu vydrala na povrch a on rychle zamrkal, taky ho pálily slzy. Jenže on není holka, ani srab. Takže brečet nebude.
Pomalu od sebe odtlačil sestru. Pustili se do vykládání věcí z vozu. Krabice od banánů ukládali vedle zdi pod střechu. Když byl vůz prázdný, naložili zase něco svého. Mates odjel a Annie pokračovala. Vlastně tu nebylo co balit. Vzala jen hrnce, nějaké pomůcky na vaření jako škrabky a metličku na brambory, a pak už jenom šest přibližně stejných hrníčků, hlubokých a plytkých talířů, příborů, pár misek. Stačila na to všechno jedna jediná banánová krabice…
Tak tedy už bylo hotové i přízemí. Všude bylo prázdno a ticho, které tu panovalo, jako by se tím ještě umocnilo. Annie si sedla na lavičku před domek. Bylo teplo a ona koukala na nebe potažené šedým závojem bouřkových mraků. S uspokojením sledovala první kapky dopadající na vyhřátou dlažbu dvorku.
Náhle se zvedla a jako ve snách kráčela na pastvinu. Kobylky tam samosebou nebyly. Zavolala na pasoucí se ovce. Znaly její hlas a všechny se za ní rozběhly. Tři jehňátka už odevzdala lesníkovi za dřevo. Takže zbývala ještě dvě poslední. Za chvilku už sestupovala po příjezdové cestě z kopce a za ní se táhlo stádečko ovcí. Tak trošku jí to vlilo do žil novou krev. Šla zvesela, téměř jako uprostřed prázdnin. Myšlenky jí létaly hlavou a na chvíli cítila onu pověstnou bezstarostnost. Ve vesnici vzbudila na tvářích lidí úsměvy. Tím jí nálada ještě stoupla. Zase měla chuť se smát a dokonce i mluvit.
Aby došla k novému domovu, musela projít přes náměstí. Nijak jí to ale nevadilo. A neštvalo ji ani to, že kvůli ní a jejím bečícím ovcím zastavují auta. Vesnice, obyčejně mrtvá, na okamžik ožila nefalšovaným pobavením. Těch pár kapek, které ještě pořád padaly, nikomu nevadilo. Občas se z dáli ozval hrom. Dospělí si toho ani nevšimli a děti z toho měly legraci.
Annie odbočila z náměstí na úzkou štěrkovou cestu podobnou té, která ještě včera vedla k domovu. Tahle cesta vedla mezi ploty, po chvíli ji lemovaly už jen pastviny. Annie i s ovcemi musela ujít dva kilometry, než došla k domku pod lesem. Pro Annie i Matěje tohle byla nesnesitelná civilizace. Co jsou to dva kilometry? Nic. Nic proti pěti, které vedou do kopce.
Šla pomalu, aby jí stačily ovečky, které každou chvíli zastavovaly, aby ochutnaly trávu okolo cesty, nebo aby se napily. Pohyb po venku Annie nabil novou energií a vrátil jí její pověstnou dobrou náladu. Když viděla hezký, nevelký dům obklopený oplocenou zahrádkou, a udržovanou stodolu, která sousedila s pastvinou, pomalu přestávala litovat, že museli prodat farmu. Sloup vedoucí elektřinu sliboval, že po večerech nebude muset používat svíčky. Taky výhoda.
Zaparkovala ovce do zahrádky a ony se okamžitě pustily do ochutnávání všech zahradních rostlin počínaje růžemi a jablůňkami konče. Z okna vedoucího do zahrádky se vyklonila bývalá paní domu a spráskla ruce.
„Co to ta zvířata provádějí?! Vždyť vám to tu všecko sežerou!“
Annie sepnula ruce za zády a sklopila hlavu s výrazem uličníka. Z krytého bočního vchodu vyšel manžel poněkud hysterické paní. V oku měl třpytku rošťáka, ale od své manželky dostal příkaz, že má ovce ubytovat někde jinde, takže se neodvažoval neposlechnout.
„Tak pojď,“ smál se na Annie, „paní Kovaříková nechce, aby ty tvoje ovce ničily plody její dlouholeté pečlivé práce.“
Annie pískla, jak byla zvyklá, ale ovce byly dál zaujaté svou nynější činností. „Máte nějaký klacek? Myslím, že bez toho to nepůjde,“ volala na pana Kovaříka.
„Hmm, měl bych jiný nápad. Žerou oves?“
„A jak! Můžou se po něm utlouct.“
Pán odběhl a za moment přikvačil s kyblíkem v ruce. Trošku s ním zatřásl a ovce, věrné své vášni, se rozběhly za ním. Průvod uzavírala Annie. Paní Kovaříková ještě pořád lamentovala v okně a sčítala vzniklé škody. „Ta bílá růže po starečkovi, no to snad ne, a ta růžová z Polska, to nemůže být pravda, máta, levandule, vždyť jsou úplně pošlapané…“ Annie a v závěsu i pan Kovařík reagovali bujarým smíchem. Schovali se ale pro jistotu za roh domu, aby je nebylo vidět. Nechtěli zbytečně provokovat.
„Tak mi to tu všechno ukažte, ať se tu trošku vyznám,“ otočila se Annie na pána.
„Jistě, jistě, doufám, že se mi tu o tu stodolu budeš hezky starat. Slyšel jsem, že zvířata jsou tvoje záležitost.“
„To je pravda.“
„Tak tedy pěkně po pořádku,“ začal pan Kovařík a přešel přes dlážděný dvorek ke stodole. Vypadala prostorně a dělila se na zděnou a dřevěnou část. Bíle omítnutá zděná část představovala asi jednu třetinu stodoly a vedla do ní malá dvířka a drobné okénko. „Tak tohle je chlívek,“ vešel dovnitř starý pán. „My jsme tu svého času měli prasata, ale pak mi to manželka zakázala. Ty sem můžeš v zimě strčit ovce. A slepice se sem taky určitě vlezou,“ usmál se na ni.
Místnost byla nově vybílená, pro ovce tak akorát. Slepice tu měly dokonce připravené bidýlko. Jenže slepice Mates přenechal manželům Kovaříkovým.
Annie i starý pán, jakožto průzkumná delegace se odebrali do dřevěné části. Podlaha byla jen hliněná a přes polovinu stodoly se táhlo patro.
„No nejradši bych tu viděla nějaké to stání, ale asi si nemůžu vymýšlet,“ poznamenala Annie, jinak spokojená s prohlídkou.
„To se dá lehko zařídit,“ odpověděl starý pán, ačkoli Annie před tím mluvila spíš pro sebe. Překvapeně se po něm podívala. Pokračoval, „stačí snad těm tvým kobylám stání stlučené z trámů. Vždyť to nejsou sloni, aby to rozbili. No to se zvládne. Kde bys to chtěla? Tam v rohu? Jojo, to půjde. Dáme trám svisle, pak jeden na horizont… Co žlaby? Potřebuješ žlaby? No, žlab se vždycky hodí, radši ho tam uděláme, to není nic, co bychom nezvládli…“
Annie se nadechla, aby ho zastavila, ona po něm přece nemůže nic chtít. Pan Kovařík se ale nenechal zdržet a urychleně odešel telefonovat synovi. Byl to tesař.
Osaměla. Prolézala stodolu, zkoumala všechna vrata, všechny východy, dokonce i obsah stodoly. Stavení se jí líbilo. Nebylo, pravda, tak ideální jako stodola na farmě, jenže se nebylo čemu divit. Prapradědeček stavěl farmu ušitou na míru. Rodina, ze které Annie s Matesem pocházeli, měla odjakživa dva koně, pár ovcí, slepice, někdy psa, kočky byly samozřejmostí. Farma byla postavena pro ně.
Mates jel nahoru na farmu a dolů do domku ještě dvakrát, než konečně zaparkoval před novým domem a vypřáhl unavené klisny. Přízemí v dřevěné části stodoly posloužila jako prozatímní uvaziště. Ukázalo se, že kobylky byly šťastné za jakoukoli chvilku klidu. Napily se a pak nezvykle pomalu spořádaly své dávky ovsa. Dostaly trochu sena, ale toho se netkla ani Anča, ani Barča.
Annie je opustila se špatným pocitem, že musely pracovat tak těžce a tak dlouho, a došla do domku k večeři. Ač došla k domku něco málo po poledni, do večera byla venku. Když dojel Mates s posledním nákladem, pomohla mu vypřáhnout a teprve potom šla dovnitř. Manžele Kovaříkovy Matěj odvezl při posledním výjezdu a nahoře jim ještě pomohl nanosit krabice od banánů plné všelijakého harampádí do domku.
Annie seděla zkroušeně za stolem. Dnes za sebou nechala celý svůj dosavadní život, nebo jí to tak aspoň připadalo. Farma ji spojovala s její rodinou, ze které zbyl už jen Mates. Teď se začíná od nuly. Jenže ona nemá ráda nové začátky. Zvlášť když sestra zmizela tak podivným způsobem.
Večeři nechala netknutou. Jen se napila vody a šla si lehnout.
Nový pokojík jí připadal podivně neosobní. Zdi byly bílé, na farmě je měla obložené dřevem, a prázdné. Postel až moc měkká. Dvacet minut koukala do stropu a pak se i s peřinou a polštářem přestěhovala na zem. Alespoň tvrdá podlaha jí připomínala pravý domov. Až teď konečně mohla zavřít oči a usnout alespoň lehkým neklidným spánkem.
Celou noc jí před očima tančily bedny, ze kterých se neustále něco sypalo. Strašil ji sen o Anči, která málem umřela vyčerpáním, o Barči, která se splašila a spadla z mostu do řeky. Zdálo se jí o jejím zmizelém zrzavém kocourovi, jak pobíhá po okně a kňourá, aby ho pustila dovnitř. A pak i o sestře. Přišla do jejího starého pokojíčku a uklízela.
S trhnutím se probudila. Na čele kapky studeného potu, peřina kdesi pod postelí.
Přerývavě dýchala a srdce jí tlouklo. Pokoj jí náhle připadal podivn temný a strašidelný. Rychle vyběhla ven. Po schodech do předsíně, vklouzla do tenisek a doslova vylétla z domu. Dveře za sebou nechala prásknout. Utíkala.
Pod nohama se ztratil dvorek. Přeskočila plot, jako by to dělala denně a běžela cestou do vesnice.
Na východním horizontu se právě objevovala rudá linka. Kraj se začínal probouzet, ačkoli sluneční kotouč byl ještě hluboko pod obzorem. Vesnice byla tichá, jako po vymření. Jediné, co se rozléhalo tmou, byla klapání tenisek o zchladlou zem.
Jak Annie dobíhala do vesnice, zpomalovala. Přes náměstí už jen klusala. Nedívala se okolo, nepřemýšlela. Mířila, kam ji nohy nesly. Plíce se jí snad scvrkly a ona zoufale lapala po dechu. Přesto nezastavila. Cesta pod nohama se zúžila a začala se stáčet po úpatí hory jako zmije na sluníčku.
Konečně se jí vyčistila hlava. Věděla, kam míří. Její krok teď byl rozhodný a vytrvalý. Stejně jako když chodila ze školy domů. Cítila, jak ji pálí svaly, a byla to pro ni úleva.
Šero odešlo a vršky hor pomalu začínalo osvětlovat samotné slunce. Annie šla po tak známé cestě. Hluboko v srdci cítila, že stále vede domů. Usmála se, když se před ní objevil dvorek dlážděný cihlami, chaloupka a stodola.
Zadívala se na polohu slunce a odhadla, že může být půl sedmé. Sedla si na lavičku před domek. Ticho, které vždy milovala, ji teď tížilo. Vzpomínky tančily před očima a slzy v očích. Než si uvědomila, co dělá, vešla do stodoly. Prázdná stání ještě podpořila její žal.
Vylezla nahoru a otevřela okenice, které vedly k východu. Nový záchvat pláče ji srazil na kolena. Tady přece trávila prázdniny s Michalem. Musí ho vidět, slyšet.
Seskakovala ze schůdků. Podjela jí noha. Ze šrámu přes celé lýtko tekla krev. Znovu se rozběhla. Musí někam jinam. Někde, kde jsou lidi. Musí za Matesem, za Katkou.
Kde našla tolik síly? Trvalo jen chvíli a přebíhala přes náměstí. Ke slovu se hlásil kyslíkový dluh, ale ona stále běžela. Slzy se námahou a větrem vysušily.
Doběhla k domku a vrazila dovnitř. Katka i Mates ještě spali. Dostala nový záchvat pláče. Bezmyšlenkovitě znovu vyběhla ven. Nohy už jí ale nesloužily. Spadla vedle růžového záhonu do trávy. Ležela bezvládně. Nemohla už ani plakat. Bolelo ji srdce. Zklamali ji. Kde jsou ti, které miluje? Kde jsou, když je potřebuje?
-*-
Snad se to pro ni stalo pravidlem, snad to dělala ze zvyku. Chodila běhat každý den. Chtěla jen cítit vítr ve vlasech, volnost. Kobylky si zvykly na divoké jízdy po úbočích hor. Anča byla nedůvěřivá, co se to s její parťačkou stalo?
Annie odmítala spát. Pozdě v noci se vytrácela z domu a celé hodiny se toulala po okolí. Přemýšlela, jenže to ji napadaly podivné, strašidelné a nepříjemné myšlenky, a tak ze všeho nejraději jen koukala do ztichlého kraje, který jí připadal neuvěřitelně magický.
-*-
Mohlo být okolo 2. hodiny ráno. Oči jí padaly únavou, ale za žádnou cenu nechtěla usnout. Bála se spánku. Nepřinášel jí úlevu, ale hrůzu. Starší sestra, její zrzavý kocour a naposledy i babička s dědou kalili její jindy čistou mysl. Před několika dny se se studeným potem po celém těle vzbudila čtyřikrát za noc. Od té doby se spánku vyhýbala, tohle byl pátý den, či spíš noc bez spánku.
Vyskočila na Anču a nasměrovala ji po cestě vzhůru. Čerstvý vzduch, který jí v rychlém cvalu švihal do tváře, ji dokonale probudil. Byla vděčná, že těch několik probděných nocí otupilo její mozek natolik, aby nemohla myslet. Znavená projížděla krajinou a cítila horkost sálající ze zpocené klisny. A nemyslela na nic. Konečně cítila jen neuvěřitelný klid. Klid, pokoj a prázdná hlava.
-*-
Katka zamyšleně chystala snídani. Nedávala pozor a už podruhé se řízla do prstu.
„Není ti nic, zlatíčko?“ Mates si konečně něčeho všiml.
„Co ti mám na to odpovědět? Mám obavy o tvůj zrak,“ řekla zvýšeným tónem.
„Já vidím dobře,“ divil se Matěj.
„Jo? A viděl jsi za poslední dny Annie?“
„Viděl.“
„A?“
„A co?“
„Jak vypadala?“ Katka mluvila netrpělivě a z jejího tónu zaznívala zloba.
„Normálně,“ pokrčil rameny.
„Ne! Vypadala strašně, jako by dlouho nespala!“
„Když to říkáš…“ Matěj nechápal její rozčilení.
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“
Matěj neochotně odložil noviny, kam beztak už zíral jen naprázdno.
„Skvěle,“ komentovala to Katka kysele, „otevři laskavě oči a promluv si s ní.“
„A o čem s ní mám mluvit?“
„To mi snad děláš naschvál!“
„Co jako?“
„Že ti nic nedojde! NIC! Annie něco trápí, takže buď tak laskav a promluv si s ní o tom!“
„Hmm, pokusím se,“ Matěj radši nepokračoval. Nechápal, co to do Katky zase vjelo. Jak měl vědět, co se děje s Annie? Jak měl poznat, že se s ní vůbec něco děje? Kam se ztratila ta neuvěřitelně usměvavá holka, kterou si nedávno vzal?
„Něco ti chybí,“ došel k ní, objal ji kolem pasu a vzpomínal na její sladký úsměv.
„Nech mě, jsem naštvaná!“
To viděl, ale příčinu nechápal.
„Nedotýkej se mě, mám v ruce nůž!“ Katce se zlobou převracel žaludek. Proč se Mates dělá blbý a pak se k ní lísá?
To jistě, pomyslel si Mates, pustím ji jednou a bude to tak pokaždé. Opatrně jí vzal nůž z ruky a otočil ji k sobě.
„Matěji, neblbni, jsem naštvaná,“ vzpouzela se vší silou.
„To mi nevadí,“ zasypal jí polibky, když se v jeho pevném objetí nemohla bránit, a pod rukama cítil, jak pomalu taje. Položil ji na stůl a zvykem, nebo touhou zajel rukou pod tričko.
„Já tě nenávidím,“ komentovala to.
„Už ti nechybí vůbec nic,“ prohlížel si její krásný úsměv. Snad vyhrál.
-*-
Annie vstoupila do dveří a přes svou špatnou náladu se usmála. Mates Katce pomohl na nohy, oba měli červené tváře. Děťátko na Katce ještě nebylo vidět, ale Matěj měl o ni velký strach už teď.
„Tak se ukaž,“ políbila ho Katka a upravovala si tričko.
„Až bude vhodná příležitost,“ odpověděl jí. Zpražila ho zamračeně. Mrknul na ni a ona se otočila, aby neviděl, jak jí cukají koutky.
-*-
Ten výjev, který Annie zahlédla, jí podivně zvedl náladu. Příjemně naladěna zaběhla do svého pokojíku, kde bez povšimnutí minula rodinné fotografie. V šuplíku našla několik dopisů, které jí napsal Michal. Měl k tomuto úkonu sice tisíce řečí, že v dnešní době moderních technologií se už dopisy psát nemusí, ale přesto něco napsal.
Nešlo o obsah a ten, po pravdě řečeno, ani za moc nestál. Chtěla vidět jeho rukopis a přečíst si jedinou rozumnou větu v celém dopise – „Moc se mi po tobě stýská…“
Prázdným pohledem civěla do dopisu a vzpomínala na letošní prázdniny. Jaké šimrání v břiše v ní vyvolávala samotná Michalova přítomnost. Jak milovala jeho pronikavý pohled, který na ni upřel před polibkem. Jak nádherný to byl pocit, když ji chytil do náručí a nepustil. Nemělo by se jí líbit, že si s ní hrál, že měl tak příšerně vysoké sebevědomí, ale ve skutečnosti to bylo právě to, co ji na něm uchvacovalo a přitahovalo. Dokázal jí číst myšlenky.
Bylo podivné, jak tenhle kluk věděl, kdy se pod jejím rázným „NE“ skrývá pravý opak. Jak to mohl tušit? Radši nepátrala po příčině a tiše za to byla vděčná.
Myšlenky přerušilo kručení v břiše. Ubohý hlad, tak nízký pocit to je. Víc než kdy dřív toužila vidět Michala. Tedy být s ním, být v jeho objetí. Měla pocit, že by všechno vyřešil. Všechno, co ji právě trápilo, všechno, kvůli čemu nemohla a nechtěla v noci spát. Podivné sny o sestře Martině, neutuchající touha vidět na vlastní oči, že je po všem…
A bylo to tu zas. Znovu se utápěla v lítosti, ve vzpomínkách, které byly příliš matné na to, aby ji uspokojily. Po několika dnech bez jediné chvíle spánku se jí v hlavě mísily sny s realitou. Poléval ji nepříjemný studený pot a cítila své horké čelo. Přežít, musí přežít. A za žádnou cenu nesmí spát. Další sen by už nevydržela.
Dopis, který držela v rukou, jí náhle připadal cizí, příliš formální, bez citů. K čemu vlastně je? Jen ze zvyku ho vrátila do nočního stolku. Stačilo málo a vyhodila by ho oknem.
-*-
Po dnech tropických veder a posledních letních bouřek přišlo deštivé počasí. Annie čím dál zapadala do smutných nálad a pocitů. Nevěděla, jak se ocitla v takovém místě, v koutku duše však věděla, že něco je špatně.
Ležela v posteli a koukala do stropu. Její samotu čas od času přerušily známé Matějovy kroky před dveřmi jejího pokojíku. Nechtěla na nic myslet, bez ustání jí tekly slzy. Lítost ji celou naplňovala a uvízla ve smutku, jako když člověk zapadne do bláta.
Když ji po několika hodinách začaly bolet záda, do očí se jí nahrnul nový nával slz. Vstala a s hlubokými vzlyky bušila pěstí do zdi. Měla pocit, že na ni všechno padá, viděla spoustu problémů a žádné řešení, náhle jí bylo jasné, jak je neschopná něco zvládnout. Všechno bylo příliš těžké. Ona je přece ještě malá holka, jak vlastně může žít? Není v jejích silách existovat ve velkém světě. Vždyť je jen malá, neschopná, chudá, není hezká, není chytrá, jak to zvládnout? Život je bezcenný. Ale co vlastně dnes cenu má?
Myšlenky vířily hlavou. Problémy, žádné východisko. Ještě včera pro ni zbývala jediná útěcha. Víra v lásku jednoho úžasného kluka. Dnes bylo vše jinak. Nemohl ji mít rád. Zkrátka nemohl. Byl příliš cílevědomý, příliš populární, aby mohl mít rád holku z hor.
Jak všechno zvládnout? Jak se naučit žít? Jak přežít?
Fotky se prolínaly s obrázky ze vzpomínek. Realita se opět mísila s představami. Něco je špatně! Jak to, že neumí rozeznat skutečnost od ostatního? Nikdy jí to přece problémy nedělalo.
Slzy se z očí vytratily. Zbyl neurčitý pocit nespokojenosti a prázdná hlava. Sedla si na postel a dívala se – oči otevřené doširoka.
-*-
Pomalu se stmívalo.
-*-
Stále seděla na posteli. Oči pořád otevřené začínaly pálit. Zamrkala.
Cítila se prázdná, nemyslela. Z pasivity ji probrala ostrá bolest hlavy. Instinktivně vyskočila a jako ve snách přešla do kuchyně. Nevěděla, co chce, nevěděla nic. Zastavila se a zírala na zeď před sebou.
Trhnutím se probrala z transu a zjistila, že se dívá na telefon. Z čísel na seznamu připevněném na stěně jí ulpělo v očích to Michalovo. Několik zmáčknutí a ze sluchátka se ozval vyzváněcí tón.
-*-
Michal sebou škubnul, když odlepil oči od obrazovky svého laptopu. Natáhnul se po zvonícím mobilu. Kdo to může být? Po desáté večer už většinou nikdo nevolá. Na displeji uviděl číslo pevné linky, rychle mu došlo, že jediný, kdo v této době má pevnou linku, je Katka a Mates.
„Prosím,“ ozval se do sluchátka. Na druhé straně bylo ticho. Už už se nadechoval, aby se ozval znovu, když se ticho konečně prolomilo.
„Michale,“ už její zastřený hlas mu prozradil, že se něco děje.
„Annie!“ Nevěřícně zkontroloval hodiny. 23:46 a Anežka ještě nespí. Něco není v pořádku.
„Jak se máš?“ nic lepšího ji nenapadlo. Několikrát se plácla do čela: „Vzbuď se!“ ale nic se nestalo.
„Já dobře. Ale ty už máš dávno spát, nebo se něco změnilo?“ Michal horečně přemýšlel, ale snažil se mluvit klidně.
Annie skousla spodní ret a zadívala se do tmy jako dítě přistižené při krádeži bonbónu. „Nic se nezměnilo, jen se mi zkrátka nechce spát,“ odpověděla.
„To určitě,“ zabručel Michal potichu. Neměl sice pověstnou ženskou intuici, ale na tomto telefonátu mu něco nehrálo. „Proč se ti nechce spát?“ pokračoval v nenápadném výslechu.
„Hmm, to kdybych věděla,“ odpověděla neurčitě, protože vlastně neslyšela, na co se jí ptal.
„Co kdyby sis šla lehnout a zkusila zavřít oči, to pomáhá,“ navrhl.
„Ne!“ vyštěkla rázně. Chvíli bylo ticho. „Kdy přijedeš?“
„Příští týden, pamatuješ?“
„Jasně,“ zamračila se. Na něco takového si nevzpomínala.
„Annie, poslouchej, běž do pokoje, nemusíš jít spát, jen si tam sedni a koukej na hvězdy,“ Michal ji teď musel dostat od telefonu, aby mohl zalarmovat Katku a Matěje.
Annie smutně položila sluchátko. „Nemá mě rád,“ pomyslela si a šla do svého pokoje.
-*-
Michal rychle v seznamu kontaktů našel Matějovo číslo. „Proč to nevezme?!“ rozčiloval se po několika vteřinách.
-*-
Matěj protřel oči a natáhl se na noční stolek pro mobil. Cestou zavadil o budík, který s rachotem spadl na zem. Než stačil zmáčknout zelené tlačítko, vyzvánění ustalo.
O několik vteřin později se rozezvonil telefon Katky. S šikovností sobě vlastní zvedla hovor.
„Ano?“ ozvala se rozespale.
„Tady Michal.“
„To je pro tebe,“ podala mobil Matesovi. „Michal.“
„Jaký Michal,“ zeptal se do telefonu. „Teda pardon,“ omluvil se vzápětí a otočil se na Katku, „jaký Michal?“
„Do háje! Dej mi to,“ Katka byla náhle úplně vzhůru. Popadla mobil, „co se děje?“
„Já nevím. Annie ještě nespí a byla úplně mimo, když mi zavolala. Co s ní je?“
„Annie…“ Katka sklouzla z postele na zem a strhla peřinu z Matěje. „Vstávej!“
Michal trpělivě čekal na odpověď, ale vysvětlení se nedočkal. „Hovor ukončen…“
„To snad ne!“ vykřikl neopatrně.
„Buď zticha, malý už spí!“ ozvala se jeho matka z vedlejšího pokoje.
Několik vteřin zděšeně zíral do tmy. A pak dostal nápad. Rychle vyskočil z postele a začal se balit. Batoh, pití, notebook, nový foťák, který dostal od otce za hlídání Richarda. Peníze, samozřejmě.
Vyšel z pokoje. „Mami, já musím pryč.“
„Teď?“ vyjekla překvapeně, „teď v noci? A kam? Nikam tě nepustím, přece si slíbil, že do desíti budeš doma a-“
„Mami, počkej! Já vážně musím. U Anežky se něco stalo, musím se tam jít podívat!“
„Jít podívat!“ žena si pohrdavě odfrkla. Michal obrátil oči v sloup a znechucený vyšel na chodbu. Chvíli vlastně doufal, že se matka aspoň usměje. Vždyť konečně mu na něčem opravdu záleží. Vlastně našel druhou rodinu. Ale jí to je jedno, pořád ho bere jako spratka. Proč by jí to měl vyvracet?
Z garáže vzal kolo, rozsvítil světla a rozjel se. Na nádraží se mu podařilo nastoupit do vlaku. Nepojede 150 kilometrů, ale jenom 50. Dnes v noci měl nějaké podivné štěstí. I s kolem přestoupil do dalšího vlaku a zbyla mu na šlapání jen polovina. Hodina a dvacet minut a dojel na náměstí. Blížilo se půl čtvrté ráno. Všude bylo ticho a šuměl tady jen potok, kde se v létě koupali.
Kam teď? Když mohl něco dělat (šlapat na kole), byl klidný, ale teď mu rozum zakrýval strach o Annie a panika z toho, že vlastně neví, kde ta jeho holka bydlí. Nebyl s ní, když stěhovali a od té doby se tu neukázal. Snažil se vzpomínat na to, co mu pověděla, jestli se v některém telefonátu nezmínila o tom, kam se stěhují. Ale ovšem! Jednou mu něco pověděla. Jak to jen bylo? 2 kilometry od náměstí, končí tam cesta – takže slepá ulice.
Nasedl na kolo a rozjel se po první cestě, která z náměstí vedla a kterou v té tmě uviděl. Šlapal několik kilometrů, ale pak si uvědomil, že se musí vrátit. Tma se změnila v šero a on vjel na druhou cestu. Pověstné štěstí ho ale opustilo. Ani tudy se za Annie nedostal. Další odbočka z náměstí a další a další. Začalo se rozednívat. Michal už pomalu klesal vyčerpáním, ale nevzdal se.
„Určitě to bude někde pod horami, takže musím do kopce,“ pomyslel si. „Třeba to bude někde pod farmou, vždyť ani Mates by se daleko od hor nestěhoval.“
Stočil kolo ke známému rohu náměstí, několikrát zašlapal a pak se pedály protočily naprázdno. „Do háje! Zrovna teď musí spadnout řetěz!“ Položil kolo na trávník vedle cesty a začal ho opravovat. Jeho naštvané myšlenky přerušil dusot koňských kopyt. Instinktivně se ohlédl. Menší tmavý koník a na něm dívka – Katka. Záchrana!
Zastavila u jednoho z domků lemujících náměstí. Nechala klisnu stát a vběhla dovnitř. Prudce zabušila na dveře, jako by snad hořelo. Dveře se otevřely velmi rychle a Katka zmizela uvnitř. Michal byl právě hotov, když Katka s taškou v ruce vyběhla ven. Otočila koně a odjela. Michal ji na kole opatrně následoval. Téhle odbočky si ani nevšiml. Zastrčená neudržovaná cesta překvapila i jeho. Nechápal, jak Katka po tak hrbolatém povrchu může koně tak rychle hnát.
Za chvilku už mu Katka zmizela z očí. Takhle to chtěl. Chtěl dojet sám. Přes všechnu svou únavu se pořádně položil do pedálů a uháněl po cestě do nevelkého kopce. A konečně se cesta stočila a on uviděl starší udržovaný domek se zahrádkou a stodolou.
Vjel na dvorek, praštil kolem o zem a zazvonil.