O čem tady chci psát
Moji kamarádi by mi to asi nevěřili - totiž: jsem introvert. Jejich nedůvěra by jistě byla z jedné strany oprávněná. Mám ráda společnost a pokud si s ní (s danou společností) padneme do oka, pak v ní jsem hodně vidět. Jenže problém nastane, když je na mě těch lidí příliš. Najdu si místo někde uprostřed lesa a seděla bych tam klidně dva dny. Nabírám energii, dobíjím si baterky, odpočívám. Tohle extroverti přece nedělají. Jim dobíjí baterky lidé.
Další ještě podstatnější částí mé osobnosti je jistá melancholie. Vždycky tomu tak bylo, jen během puberty jsem se pokusila být trochu ztřeštěnější. Všechno podrobně probírám v hlavě a je to moje celoživotní zábava. Každý rozhovor, každý konflikt projíždím znovu a znovu. Přemýšlím, co by se stalo, kdybych řekla to a ne ono, kdyby ten druhý reagoval jinak. Možná odtud pramení moje záliba ve psaní a vymýšlení příběhů.
Jenže mi ve škole cpou do hlavy všechny ty literární autory. A probíráme je proto, že svými pracemi chtěli lidem něco podstatného říct. Takže mě napadá: "Co svými příběhy říkám já?" Když si odpovím po pravdě, moje historky jsou - pokud můžu doufat - pouze zajímavými příběhy. Nic víc v nich neříkám.
Dlouho jsem přemýšlela a rozhodla jsem se, že napíšu román. Román o sobě, o světě okolo, o mých pohledech, o mé životní filosofii. Nebude to vždycky akční, nebude to vždycky veselé, ale ani život takový vždycky není. A já chci psát pravdu.