Můj miláček
8. 7. 2012
Miláčku, já tě nenávidím
Když jsme se rozhodly ji koupit, věděla jsem, že s ní budou problémy. Nadmíru tvrdohlavá kobyla z jezdeckého klubu přece není nejlepší kůň pro člověka, který má tak prachmálo zkušeností s koňmi jako my. Poprvé jsem jela na koni před dvěmi roky a od té doby jen párkrát. Před dvěma měsíci jsme koupily starého, 19 let starého valacha.
Od začátku se mi nelíbila. Mohutná kostnatá klisna se střapatou hřívou. Kštice vypelichaná, dost velké uši. Ale vždycky jsem měla ráda její pohled. Měla ho odjakživa strašně zoufalý, pak na jízdárně, když si se mnou dělala, co chtěla, tak byl až zlomyslný.
Tak jsme ji teda zaplatily a určilo se datum, kdy se odveze. Mamka se ségrou ještě občas chodily Taru odjezdit do jejího prozatímního bydliště, ale já jsem se toho nezúčastňovala. Ani nevím proč. Možná jsem se s ní nechtěla přetahovat, možná mi nevyhovovala ta přecpaná, a nebo úplně prázdná hala. Možná mi vadilo, že Tara by nejradši zůstala s koňmi na pastvině a že s lidmi, ani se mnou nechtěla mít nic společného. Možná mi vadilo, jak se v klubu lidi k sobě i ke koním chovali. Možná mi vadilo mnohem víc věcí, které snad ani nejde popsat.
Nakonec jsem si ale vydupala, že Taru převedu já. Zašla jsem si pro ni do výběhu. Vlastně jsem to čekala. Nešťastná kobyla zašitá v rohu velkého přístřešku. Málem jsem ji nenašla. Natáhla jsem k ní ruku a ona se radši otočila a snažila se zmizet v záplavě ostatních koní. Nakonec se mi ji podařilo chytit. Hned po druhém kroku směrem od koní se zastavila. Zvedla hlavu a prostě stála. Měla jsem nastudovaná videa o partnershipu a tak jsme se spolu nakonec domluvily a došly jsme spolu do stáje.
Nasedlání mi trvalo nekonečně dlouho, možná jsem ji ani nečistila, už nevím. Nasadila jsem jí ale nádhernou žlutou dečku a novou uzdečku se zlatým řetízkem na čelence. Vyvedla jsem ji ze stáje, nasedla (i to byl problém), pozdravila jsem oddíl a rozjela se pryč v doprovodu mamky a naší ovčandy Díny. Odpočítala jsem si na každé straně otěží dva články a pevně jsem je chytila. Pevně po mojem, samozřejmě. Nikdy jsem neuměla jen zavřít pěsti a otočit je palcem nahoru, to mi fakt nešlo.
Vyšly jsme na kopec. Jelo auto a tak jsem přistavila k okraji cesty. Jen co projelo, Tara se rozhodla, že jde domů. Už jí vycházka bez koní stačila. Otočila se, pro jistotu zpevnila krk. Tak jsem si ji hezky rychle stočila zpátky. Zase jsme kousek šly a následoval další problém - já přes ten potok nepůjdu. Po asi deseti minutách jsem slezla a převedla jsem ji na ruce. Když se od nás odpojila mamka s Dínou a my jsme měly pokračovat po rozlehlém poli samy, jen jsem čekala, kdy mě shodí a uteče zpátky. Proklusaly jsme spolu asi dva kilometry, protože v kroku jsem ji nemohla udržet. Zastavily jsme se na naší firmě. Už nás tam čekal náš starý dobrý Gran. Taruška si na něho okamžitě zvykla. Popásli se spolu a pak jsme nasedly a dojely do stáje.
Hned jak jsme tam dorazily, strčily jsme Taru do kruhovky, Granyho jsme pustily do výběhu, který kruhovku obklopoval. Snažila jsem se Taru přimět, aby mě následovala.
Miláčku, to nemyslíš vážně!
Nechápala jsem, jak se mi to povedlo, ale nakonec za mnou běhala jako pejsek. Nechala si nasadit sedlo i ohlávku. Uzdečku jsem nezkoušela.
Dvě noci jsme ji nechali v boxu a pak jsme všechny koně, kromě Argenta, převedli na pastvinu. Tara byla spokojená. Skamarádila se s pěkným ČT valachem Oliverem. Od té chvíle to byli opravdu kámoši na život a na smrt. Když jsme se jednou vrátili z hodinové vyjížďky, Oliver byl doslova slitý, jak celou dobu běhal podél ohrady a volal Taru zpátky.
Co se týče nás, asi dva měsíce jsme si rozdělovaly vůdčí úlohu. Jí bylo jedno, nebo se tak aspoň tvářila, co všechno na ni pověsíte a navážete, kolik bičíků si vezmete, stejně (, a nebo právě proto?) neposlouchala. Od Macka se vzdálila maximálně na dva, tři metry. Nechtěla nám nacválat, vždycky jen hodně zrychlila klus a to jsem se nemohla udržet v pracovním sedu a tak jsem ji radši zpomalila.
Když jsme jednou jely ke splavu, to už byla vcelku hodná a jezdily jsme na téměř úplně volné otěži, i když protestovala stejně, při pasení utrhla řemínek k udidlu. Nejdřív jsme si řekly, že ji takhle jen dovedeme domů na ruce, ale nakonec jsem se odhodlala a sedla na ni jen tak, na ohlávce. Při jízdě domů jsem zjistila, že není rozdíl mezi tím mít na ni udidlo nebo jet bez něj. Dělala úplně stejné blbosti, ale já, nebo my, jsem se naučila spoléhat se na jemnější pomůcky. Začaly jsme zatáčet na zatlačení otěže na krk, ono moc jiných možností jsme stejně neměly. Časem jsme jezdily na stájovce, ne že bychom byly v komunikaci tak daleko, ale nic jiného jsme neměly. To jsem byla nešťastná, dělala si ze mě srandu. Poprvé jsem pochopila, že u téhle kobyly nejde prostě ztratit nervy, naštvat se. Abyste s ní cokoliv zmohli, museli jste být naprosto trpěliví a chápaví k jejím protestům. Díky Bohu se mi to taky povedlo. Dal mi pro ni strašně moc trpělivosti a tak jsme si začaly víc rozumět.
Na podzim jsme koně měli měsíc u nás a v té době jsme používali provazové ohlávky. Grany i Tara docela nabrali kondici a tak jsme s nimi museli opatrně. Už jim nedělal problém trysk, většinou bez vyzvání.
Čas to byl nádherný, celé tři měsíce nespadla ani kapka vody a ani moc nefoukalo. V té době jsme poprvé vyzkoušeli Olivera. Bylo to ještě před tím, než jsme měli koně u nás. Šla jsem na něho já a řeknu vám jen – byla to jízda. Takové menší rodeo. Vyhazoval mi i v klusu, byl naprosto šílený. Přesto jsme se o něho po návratu začali zajímat. Musím říct, že jsem se na Taru vykašlala. Jezdila ji Kanča a já jsem měla Olinka. Postupně jsme mu budovaly kondici a já jsem si říkala, že s ním v létě zajedu nějaké závody. Oli měl hezké chody a šílený cval, ale nakonec jsem si i zvykla.
Pak jsem jednou Olina dala Míši a já jsem šla na ohlávce na Taru.
Miláčku, jak jsem mohla odejít?
To byl teda pocit: kůň pode mnou byl jemný, naklusal na viditelný, ale téměř necítitelný pohyb, zatáčel na volné otěži a vlastně ani nezávodil. Jak jsem mohla ty tři měsíce jezdit na někom jiném? Jak jsem se jí mohla vzdát? Kanča byla tehdy někde na lyžích a když se vrátila, bála jsem se, co mi řekne. Nakonec jsem se jí zeptala, jestli Oliho chce ona, byla nadšená a nad míru spokojená. Nečekala jsem to, ale spokojená jsem byla taky. Kvůli mrazům jsme začaly jezdit na ohlávkách, protože nám nebylo jasné, jestli koním neomrzne z udidla huba. Poslouchali, jak my říkáme, v rámci možností. Takže ani moc netryskali a šli téměř všude, kam jsme chtěly.
Na konci zimy bylo naše nejvýkonnější období, zajeli jsme se podívat třeba do Třince na Kamionku, nebo do Komorní Lhotky. Grana jsme půjčili Renči a ta si ho nemohla vynachválit.
Jednou, už na jaře, se Tara zranila. Těsně před Velikonocemi, kdy jsme měli koně stěhovat na firmu definitivně. Noha jí otekla a měli jsme další příhodu s veterinářem. Pan Kletenský se s koňmi opravdu nemazlí a Taruna nemá ráda chlapy. Co z toho tedy vzešlo? Pan veterinář málem dostal zadní nohou po hlavě a Tara chlapy nenávidí ještě víc a k tomu se přidaly injekční stříkačky. Jediné pozitivní je, že noha je jakž takž v pořádku. Nicméně Velikonoce jsme strávily mladé holky ILKAR spolu, s koňmi a makaly jsme jako šrouby.
Na své narozky Kanča dostala ten nejlepší dárek – Olivera. Takže máme konečně oficiálně tři koně.
Perfektní na holeň
Nevěřila jsem, že bych na ní někdy mohla jet na ohlávce a nakonec jsem jela. Kolik takových věcí bylo. Každopádně studuju stránky o přirozené komunikaci a čtu všechny možné i nemožné knížky, které se tváří, že se ke koním chovají hezky.
Začala jsem s Tarou naklusávat více méně na pohyb holení. Člověk se jí skoro nedotkl a ona naskočila do akčního klusu. Mamka mě sprdla, že neví, jestli jí dá pokyn, nebo ne a tak jsem ji trošku ztupila. Posunout nohy dozadu a jemně zmáčknout. Ještě víc jsem na tom zapracovala na jedné vyjížďce s bičíkem. Dotyk nohou, ťuknutí bičem po zadních nohách. Od té doby naklusává nádherně. Mám v plánu zapracovat na nacválání.
Nedávno jsem ji naučila naklusat na dvojité mlasknutí. Je to nádherný pocit, když dvakrát mlasknete a kůň okamžitě aktivně vykročí do klusu. Občas mě to až vyhodí ze sedla.
Mamka vzala jednu paní na vyjížďku a potom jsme se spolu bavily: „Jsou na sobě dost závislí a ona neustále naklusává, ale poslouchá na pobídky holení. Nádherně.“
JÓÓÓ, MÁM PERFEKTNÍHO KONĚ na pobídky. Aspoň něco. JUPÍÍÍÍ