Odešly jsme...
8. 7. 2012
Robin Hood
Cválala jsem kolem jízdárny a zamířila s Lamarou na překážku, tentokrát jí budu věřit, nepoužiju bičík. Poslední skok. Vznesly jsme se vysoko do vzduchu a bez problému dopadly. Po pár skocích si Lamča vyhodila. Jen tak z radosti. A přebytku energie. Další překážka, stejně jako před chvílí, bez problémů.
Zpomalila jsem kobylu do klusu a naposledy objela jízdárnu. Zastavila jsem na kraji a pošimrala ji za ušima, aby se začala pást. Tenhle povel a la volno znala moc dobře, hned začala uždibovat trávu pod ohradou.
Vyjela Markéta. Dneska jela na svém oblíbenci Flamengovi. Byl krásný, vysoký, zářivě černý a hlavně poslušný a zkušený. Docválala k překážce a Flamin malinko zaváhal. Nečekala to a slítla jak malina. Trenérka mávla rukou: „Kašlem na to. Jeďte do terénu.“ Lamča jako zázrakem ožila. Trenérka otevřela jízdárnu a my jsme vyjely ven.
Nikdy jsme si spolu s Markétou nerozuměly, a to i přes to, že jsme spolu chodily do třídy od školky. Ona byla sebevědomá, nebrala autority a točili se kolem ní všichni možní i nemožní kluci. Já jsem byla zalezlá v rohu a vyhovovalo mi, že o mně nikdo neví. A přesto jsme spolu třikrát týdně chodily na koně, skákaly, jezdily do terénu, vyklízely výběhy, umývaly sedla, … A od koní jsme chodily spolu.
Ve stáji nás holek bylo málo, kluci žádní, nebylo třeba se dělit na kasty. Vycházely jsme spolu docela dobře, i když jsem z celé stáje dostávala vždycky ty nejhorší koně. Buď Dannyho, což byla lepší varianta, nebo Lamaru. Ale zvykli jsme si na sebe.
Krátký cval po louce, Lamča na o deset čísel povolených otěžích. Flamin šel taky skoro na volno. Za chvíli jsme se vrátily, co taky dělat venku, když tu ani nejsou kavalety?
Stáj už byla v pořádku a tak jsme jenom odsedlaly a pozavíraly koně do boxů. Vzaly jsme si věci a pomalu obcházely stáj směrem k vlaku. Podél štěrkové cesty stály domky se zahrádkami a mezi nimi stála ohrada. Mohlo tam být tak pět klisen s pěti hříbaty. Opřely jsme se o ohradu a mlčky je pozorovaly. V tom se za rohem vynořil nádherný, ale opravdu krásný hřebec. Mohl to být nějaký arab. Obíhal klisny a předváděl se. Markéta potichu pronesla: „tak tenhle bude můj, a dám mu jméno Robin Hood“ a pak jsme běžely na vlak, protože nás čas už opravdu tlačil.
Po měsíci jsem tuhle zaprášenou parkurovou stáj opustila. A odvezla jsem si s sebou Lamču. Od té doby jsme jezdily jen ven a na jízdárnu jsme obě s radostí zapomněly. Na svých vyjížďkách jsme se ještě s kámoškou a mým druhým koněm zastavily u nově vybudované ohrady. Stál v ní onen hřebec. Okolo něho ladně kroužila plavá arabská klisna. Podívala jsem se na Lamaru, příliš mohutná, příliš kostnatá, příliš tvrdohlavá, příliš…
Tihle dva arabi patřili Markétě. Taky to v Jékáčku vzdala. Co tam taky, když trenérka si na vás udělá čas tak jednou za dva týdny a ve zbytku se flákáte a zvykáte si na špatný styl. Přesto jsem jí tehdy, když jsme stály u ohrady nevěřila a teď jsem pro změnu nevěřila svým očím. Dva arabi, kde na to vzala? Není sice z chudé rodiny, ale ani movitější lidé často nenosí 300 tisíc po kapsách a to jen v případě hřebce.
Odjížděli jsme a já, i když jsem Markétě tak trochu záviděla, jsem Lamči slíbila, že už ji nedám. Nikdy a nikomu.
Slepý a housle
Jsem dostatečně cílevědomá, abych věděla, co chci. A když něco chci, tak to vždycky vydupu, i když tentokrát to nebylo až tak jednoduché. Nadřela jsem se, musela jsem na brigády a kdesi cosi, ale vyplatilo se. Jen jsem nečekala, že mě, jakožto cílevědomou, sebevědomou a skvělou osobu předběhne někdo jako Noemi.
Chodily jsme spolu do třídy od školky, ale nějak jsem ji nikdy nebrala na vědomí. Já měla svých kamarádek dost a ona se mi nikdy nějak nevnucovala. Více méně jsem si jí nikdy nevšímala. Pak jsme spolu začaly chodit do JK Parkurové nebe. Tam jsme se spolu taky moc nebavily, ale když jsme kráčely každé druhé odpoledne na vlak, docela jsme si pokecaly.
Po cestě jsme míjely nějakou chovnou stáj. Měli tam araby a jednou jsem tam viděla perfektního hřebce. Musela jsem ho mít. S rodiči to šlo ztěžka, ale podařilo se. Nicméně až za tři měsíce. To už ale Noemi vlastnila Lamaru z našeho Jékáčka, Finna, toho moc neznám, a přemýšlela, jen tak mimochodem, o třetím koni. Než já jsem se dopracovala k jakž takž dobré kobyle s nějakým trošku lepším původem, ona už byla naprosto spokojená a s Lamčou jezdila na ohlávce!
Tehdy jsem té holce začala závidět. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu. Závidět takové neoblíbené dost chudé holce. Měla skvělé rodiče. Dokud měla vcelku dobré známky, mohla na koních rajtovat od rána do večera a nikdo jí nic neřekl, ani když se vrátila o půlnoci. Ti dva, které zatím měla ji naprosto zbožňovali a to, že jezdila na ohlávce, bylo to nejmenší. Já jsem si Robina musela obsedat sama, moc jsem se na to necítila a tak jsem ho dala do nějaké stáje, kde koně zaježďujou. Vrátilo se mi nikomu nevěřící ubožátko, tak to teď dáváme dokupy s dobrou trenérkou, ale je to docela problémové.
Jak to, že Nomča si koupila koně za 15 tisíc a nemá s ním žádné problémy a ten můj blbeček je furt nějaký. Jednou nechce uzdečku, podruhé má slabší koliku a potřetí si zabodne do kopyta hřebík? A Noemi má provizorní ohrady, jenom boudu místo přístřešku a koně jsou šťastní?
To já jsem chtěla koně odmalička a odmalička jsem jezdila. Ona si tam přijde ve čtrnácti, neumí vůbec nic a za dva měsíce si odvádí koně domů. Co je to za spravedlnost? Možná je to kompenzace toho, jak je tichá.
Tahle fakta jsou dost zničující, protože není nic nepříjemnějšího, než když vám ego a sebevědomí klesá rychlostí blesku.