Rádcovský kurz
Rádcák
Jela jsem tam s tím, že ten týden nějak přetrpím a pak konečně pojedu jako rádce na sborový tábor. Jela jsem s Tomem z Třince. V Hranicích jsme potkali Elišku a cestou do Vsetína přistoupili Domča, David, Adam a taky Jonáš. Do vlaku ze Vsetína do Karlovic jsme se málem nevešli, ale nakonec vše dobře dopadlo a vystoupili jsme na nádraží v konečné stanici. Celou dobu jsme čekali, koho ještě potkáme, ale zatím nás bylo jen 7. Čím déle jsme šli, tím méně bylo pravděpodobné, že se k nám ještě někdo přidá. Neustále jsme se uklidňovali, že tam určitě nedojdeme poslední a že se tam dostaneme do tří hodin, ale i skeptici se našli.
Šli jsme pomalu a rozvážně a tvářili se, že nemusíme spěchat. Čím byl kopec strmější, tím ubývalo hovoru a přibývalo vzduchu v plicích jednotlivých účastníků. I přestávky byly častější. Při jedné takové, asi v polovině cesty, kolem nás projelo auto plné rozjařených účastníků. Jalo nás podezření, že někdo byl natolik pohodlný, že se svezl až nahoru autem. Bylo to však nepodložené vzhledem k tomu, že nikdo z nás nepostřehl, kdo seděl uvnitř. Po chvíli jsme tedy přestali řešit, jestli to naši byli nebo nebyli a pokračovali jsme v kladení nohou před sebe. Po posledním kopci jsme se vyhoupli na vcelku rovnou rovinku a konečně jsme i uviděli chatu. DOŠLI JSME!
*o*
Zapsali jsme se do pořadníku, já jsem dostala čtrnáctku, a čekali. Vypili jsme přesnídávky a ze skleniček vyrobili e-maily. V šest večer jsme šli psát testy. Všichni byli nervózní a ty chvíle nechutně připomínaly školu. To bylo nepříjemné hlavně pro ty, které letos čeká maturita. Budiž, ale přes očekávání se ani po večeři situace příliš neuklidnila a nervozita přemáhala téměř všechny.
Vyslechli jsme si nějaké zahájení, přivítání a taky zamyšlení od Pusinky. Ještě městečko Palermo a každý urychleně zapadl do svého spacáku. Zachumlaní jsme se pokoušeli zahřát a následně usnout. Vzduch byl studený a foukal silný vítr. Tak tedy DOBROU NOC.
*o*
Není snad nic nepříjemnějšího než probudit se kvůli chladu. Sotva odbila šestá hodina, vzdálila jsem se z dívčího stanu a šla na procházku okolo tábora a přesunula jsem se k dohořívajícímu ohni, který kluci udržovali celou noc. Hlídky by bez něj skoro zmrzly a ti, kteří se natáhli pod širé nebe, taky. Postupně se tu sešlo asi pět lidí a v sedm přišel i Pusinka. Vzbudil ty, kteří ještě spali (moc jich nebylo) a vyhlásil rozcvičku.
Běželi jsme do lesa a tam otráveně hledali své lístky. Zbyla jsem tam skoro poslední. Doběhla jsem zpátky a nadávala, že snídaně bude až za půl hodiny. V žaludku mi kručelo, byla mi zima ještě z noci a nenáviděla jsem nadcházející aktivity s výjimkou snídaně. TO BUDE TEDA TÝDEN!
*o*
Rozdělili nás do čtyř skupin. Dostala jsem zelenou barvu a složení Matěj, Roman, Michal. První, co jsme dostali za úkol, bylo napsat moderní podobenství. Převyprávěli jsme příběh o hřivnách a hlavní roli dostal pan Passer a 3 generální ředitelé.
Svačina – musli tyčinka – hlad nezahnala, ale byli jsme rádi, že něco máme. Aspoň něco. Jako dopolední zaměstnání jsme měli nachystat dřevo. Vzhledem ke složení mé skupinky jsem se zrovna moc nepředřela, což mi všem moc nevadilo. Dotáhnout pár větví, naskládat dřevo na kupu – to zvládnu i já.
Oběd jsme si užili a doslova sežrali vše až do posledního drobečku. Kuchařky byly rády, že nemusí vyhazovat zbytky (během týdne se to změní v zoufalství, že všichni mají hlad a už nic není). Po poledním klidu a osobním volnu jsme se vypravili na dřevorubeckou olympiádu. Znova jsem se vezla ve stínu kluků, kterým se opravdu dařilo, ale nebylo nám přáno a o pár bodů nám uteklo vítězství. To mohlo docela naštvat, protože cena za zlato byla možnost objednat si nákup v hodnotě 50 Kč (sponzorem bylo Moravskoslezské sdružení :D)
Večer jsme se dozvěděli, kdo prošel prvním testem, kdo půjde na pohovor a kdo bude opakovat.
Při hlavním nástupu jsme byli seznámeni s plánem na úterý – kurz přežití se Sokolem. To byla chvíle, kdy se mi tu začalo líbit. U táboráku jsme to moc neřešili a většina se těšila na ráno.
Noc byla opět chladná, ovšem ne tolik jako včera.
*o*
Úterý, 7 hodin ráno. Celý tábor je seřazen podle skupinek u svých stolů. Zahajujeme kurz přežití. Naše skupinka (já, Eliška, Roman, Zdenda) si poctivě rozdělí společný náklad. Krosny náhle těžknou. Budeme tahat kromě jídla, 3 l pití a kotlíků i sítě na chytání hmyzu, fotopasti apod.
Vyrážíme vzhůru za dobrodružstvím. Zapínáme všechny popruhy krosen a v hlavách kontrolujeme, jestli něco nechybí. Snad teda všichni přežijeme.
Po dvou stech metrech namáhavé chůze shazujeme batohy a jdeme hrát kuličkovou bitvu. Jsou to napínavé souboje nejdřív dvě družstva proti dvěma a následně kluci proti holkám (nečekaně vyhráli kluci :D)
Konečně se průvod znova rozejde, ale pochod bude často přerušován Sokolovými poznámkami. Přestože jsou zajímavé, celá osádka RK je dost nervózní, což připisuji faktu, že jsme nesnídali.
Zatím jdeme všichni spolu a v jednom lese ještě hrajeme šiškovou válku. První samostatný úkol je dojít k jakési zřícenině. Tam tedy trefíme, i když s obtížemi. Pak nás Sokol zavede do údolí k malému potůčku. Tady si připravíme velmi skromný oběd. Vaříme na vařiči z plechovky a moc tomuhle vynálezu nevěříme. Je pro nás velkým překvapením, když se fazole opravdu začínají vařit. Jíme tři, Roman topí pod kotlíkem – zapomněl si lžičku. Solidárně mu necháváme menší polovinu celého oběda.
Umyjeme kotlík, uklidíme po sobě a společně se dvěmi dalšími skupinkami se vydáváme k Jezeru.
Cesta je náročná, vybrali jsme se (jak někdo chytře poznamenal) tu delší, za to horší trasu. Došli jsme vyčerpaní s dvacetiminutovým spožděním, naskákali jsme do rybníka a pak zase šlapali hledat místo na spaní. Snad toho už pro dnešek bylo dost. Asi 2 kilometry a objevili jsme staré horské tábořiště.
Nebylo tu ohniště, ale jako správní pathfindři jsme si poradili a vyrobili své. Dokonce 3. Naše skupinka měla jedno ohniště a ještě jsme topili v konzervě.
Noc byla klidná, přestože večer to vypadalo na déšť.
Končí úterý a my šťastně uléháme pod náš celtový stan a doufáme, že pršet už nebude, protože do stanu by nám krapet zatékalo.
*o*
Je šest hodin a my rychle balíme saky paky a spolu s dvěma skupinkami šplháme na hřeben. Unaveni z předešlého dne pomalu postupujeme, teď už dokonce po turistických stezkách. Opět jsme bez snídaně a to je před námi náročný den. Sice nám bylo slíbeno, že dostaneme vánočku, až dojdeme do tábora, ale vidina jídla je velmi vzdálená. Moc nechápeme jak, ale ocitáme se u chaty.
Poslední kilometr propršelo. Sedíme u stolů, mokří, klepem kosu a čekáme na náplň našich žaludků. Přinesou nám chleba. Sice jsme zklamaní, ale skočíme po něm. Máme každý jeden krajíc. Dost málo i pro mě, natož pro kluky.
Nikdo si neumí představit tu neskutečnou radost, se kterou každá skupinka přijme svoji vánočku. Byla to nejlepší vánočka, jakou jsem kdy jedla. Byla vydřená, potřísněná potem a krví, politá slzami – taková chutná nejlépe.
*o*
Jsme rozděleni do nových skupin. Dneska jsem s Mirkem, Jonášem a Domčou. Dopoledne vytváříme scénář pro scénku o stvoření. Použijeme předlohu – báseň Máj. Později, ještě před obědem vytváříme večerní zpravodajství. Pojímáme to jako bulvár a tak se objeví zprávy jako: „Borec nakonec: Lukáš Jureček byl včera střízlivý!“
Oběda dneska stejně jako předevčírem pochybělo, aby si kuchařky měly na co stěžovat.
Odpolední bojovka nám dá zabrat. Jako překupníci medvědů musíme utíkat před ochránci přírody. Tentokrát vyhrává moje skupinka (díky klukům). Dostáváme kofolu, která padne až v sobotu.
V noci mám mít s Eliškou hlídku. Jdeme spát okolo jedenácti, ale u ohně se hraje a zpívá, takže nám nezbývá nic jiného než se přidat. Tak teda jdeme spát ve čtvrt na jednu. Ležíme ve stanu, koukáme do stropu a povídáme si. Když už nemáme o čem mluvit, jdeme spát.
*o*
„Holky, vstávejte, máte hlídku,“ Adam nás budí a já bych ho nejradši na třikrát přetrhla. Jak dlouho jsme mohli spát? Deset minut?
Sednem k ohni a vykládáme. Asi dost nahlas. Zhruba ve dvě Pusinka vyhodí Adama a my chvíli sedíme, klepem kosu a pak jdeme psát e-maily.
Konečně je půl čtvrté. Ještě čtvrt hodinky. Odcházíme dát dopisy do schránek, a když se vrátíme, do ohně přikládá Tom. Chceme jít hledat Jonáše, naštěstí se zvedne zpoza lavičky – probudil se sám. Tak to by bylo. Do čtyř to už nedotáhneme. Necháme kluky svému osudu a jdeme spát. Tuto noc už potřetí.
*o*
BUDÍČEK! Nejhorší za celý tábor. Po vydatném tříhodinovém spánku opouštím své lože jen nerada. Je čtvrtek ráno, rozjíždí se mi chřipka, nebo nachlazení, co já vím, a v noci jsem spala tři hodiny. Jako by mě přejel parní válec. Dneska se mnou moje skupinka nemůže moc počítat. Ale oni to zvládnou a já konec konců taky. Copak jsem nějaká mačka?
Dopoledne máme hodinu volno na osobní bloumání s Bohem. Krom toho si nakreslím vedlejší chatu a napíšu dva verše z přísloví. Před obědem pracujeme na večerním programu. Dneska zase mám jinou skupinku (já, Eliška, Klára, Matěj a Mirek). Odpoledne pak pracujeme na ztvárnění hesla „Na hraně“ pomocí land art. Sotva s celý tábor shromáždí ve staré stodole, venku se spustí průtrž mračen. Vyklidíme stany a přesuneme věci do chaty. Při další aktivitě – vázání uzlů – opouštím svou skupinku a odcházím na 24 hodin do exilu. Proto o této době nebudu psát – nevím, co se kde dělo.
K ostatním se připojuji až v pátek odpoledne, kdy se začínáme chystat na slavnostní slib. Sami si ho vymyslíme a večer se stáváme rádci. Po tomto večeru i mně – zapřisáhlému odpůrci ceremonií – sklaplo a už vím, že svůj odznak budu střežit jako oko v hlavě a budu na něho patřičně hrdá.
*o*
Sobota byla založená velmi odpočinkově. Dobře jsme se bavili, většinou natažení ve stínu stromů ve vodorovné poloze. Kuchařky začínají šílet, že mají na tak špatně dostupném místě okolo 15ti otesánků.
Večer jsme zpívali a zpívali a naši pohodu ukončilo až nebe – začalo pršet.
V neděli jsme napsali každému dopis a pak se balilo, uklízelo a čistilo. Vůbec se mi nechtělo odjet z tohohle úžasného tábora od těch skvělých lidí. Ale všechno dobré jednou skončí. Já doufám, že se všichni sejdeme na potáborovce a pak neztratíme kontakt. A pevně věřím, že pokud se nepotkáme tady, na zemi, tak v nebi určitě.