Z deníku Rudého trempa II.
Matesovi jsem dost jasně řekla, že Honzu už na našich společných akcích trpět nebudu. Naštěstí, on na to měl stejný názor. Takže když jsme o dva týdny později plánovali další akci – pobyt v lesích v blízkosti jednoho tábora za účelem ukradení hlavní táborové vlajky – už Honza pozván nebyl. Jonny s námi tentokrát jet nemohl, protože jel na tento tábor sám pomáhat. Ani jsme mu nic neříkali, zkrátka, ticho po pěšině, jak se říká.
„A nevadí, že přijde i Paťa,“ opatrně se na mě usmál Mates, když jsme stáli na vlakovém nástupišti. Přišel raději o pět minut dřív, jindy totiž chodí pozdě, jen aby mě zpracoval. Ale měl štěstí, pro tuhle holku mám totiž odjakživa slabost.
„Počítám s tím. A příště mi to řekni dřív,“ usmála jsem se naprosto upřímně a nenápadně zapudila obavy, že budu páté kolo u vozu. Uvidíme.
Paťa dorazila jen tak tak. Takovou veselou a praštěnou holku jen tak někde nenajdete. Podle mého se s Matesem k sobě hodili.
„Moc se neraduj,“ vyskočila na schůdky do vlaku Paťa a pokračovala, „teď máš na krku dvě nevyzpytatelné bytosti.“
„To mě nenapadlo,“ zděsil se Maty, ale vážně to nemyslel.
Cesty vlakem mám odjakživa ráda. Je to fajn, koukat z okýnka a prohlížet si krajinu, nebo jen nepřítomně snít. Tahle cesta vlakem mnohem víc pohodová než na minulé akci. Povídali jsme si a smáli se snad celou dobu.
Ani se nám nechtělo ven, když vlak po třech hodinách jízdy dorazili do městečka Vítkov, které bylo našemu cíli nejblíže. Teď začne to pravé dobrodružství.
Tak jsme se tedy konečně vydali na cestu. Ještě dvacet minut nám trvalo, než bylo město za námi a my jsme mohli z hlavní cesty uprostřed lesa odbočit na tu, která vedla zkratkou. Toto území nám bylo dobře známé z našich dětských let. Moc dobře jsme věděli, že tahle zkratka vůbec zkratkou není, že je to ta delší zato horší cesta, ale přesto byla tato trasa zvolená zcela cíleně, abychom se vyhnuli hlavním tahům vedoucím do tábora. Jenže se nám na paty nalepila smůla a to v obou smyslech. Plánovaný odhad počítal s tím, že do okolí tábora dojdeme za hodinu a půl (nebylo to tak strašně daleko, ale krosny na našich zádech rychlost rozhodně zpomalují), jenže zatím jsme byli už tři hodiny uprostřed lesů, kde se nám cesta pomalu ztrácela, protože před několika dny se tudy prohnala vichřice a z lesa tu byl spíše polom. Přelézali jsme kmeny a pořád se zdálo, že se nehýbeme z místa.
„Ach jo, já se cítím odřená hůř, než když jsem se loni vymázla na kole,“ skuhrala Paťa, už ji to přestalo bavit.
„Lékárničku mám až na dně batohu a vytáhnu ji, až budeme zabydlení,“ udýchaně jsem se narovnala po podlézání jednoho z kmenů. Paťa na mě vyplázla jazyk.
„No tak holky, už to přece jen není daleko,“ snažil se nás zpacifikovat Maty.
„Máš pravdu,“ uznala jsem a překonávala další kmeny.
Po dlouhých třech hodinách jsme se tedy dostali ven z lesa. Konečně nás k cíli vedla cesta a ne odhad – rovná a hladká. To byla úleva! Snad jsme si tu smůlu už užili do sytosti, že až do našeho cíle nás nepotkala žádná nehoda.
Nedaleko tábořiště proti proudu řeky se nacházel zapomenutý skalní převis, který byl jmenován naším sídlem. V batohu jsem sice měla stan, ale díky zdejším přírodním podmínkám jej zatím nebylo potřeba.
Po svačině byl čas věnován odpočinku. Tak dvě hodiny jsme jen leželi vedle řeky, koukali na nebe a koruny stromů a přemýšleli o nesmrtelnosti brouka.
„Myslím, že bychom mohli začít se zkoumáním terénu,“ zvedl se najednou Mates. Jmenovaly jsme ho hlavním vedoucím výpravy. Paťa byla hlavním vývojářem a já hlavním stratégem.
„Já myslím, že bychom nejdříve měli obhlédnout okolí naší skrýše pro případnou potřebu rychlého úniku,“ navrhla jsem.
„Tak Maty, zajdeš se podívat do řeky?“ navrhla Paťa.
„Proč mám vždycky ty nejhorší úkoly zrovna já?!“ zamračil se.
„Já jdu najít cestu do tábora,“ prohlásila jsem.
„Vždyť to říkám! Proč to nejhorší vždycky schytám já?!“ Mates se nenechal.
„Ale no tak, Maty,“ Paťa ho vzala za ruku.
„Co za to?“
„Vyděrači jeden, nestěžuj si,“ vyplázla na něho jazyk.
„Tak fajn, kam jdeš ty?“ zeptal se jí.
„Na severovýchod.“
„Ty víš, kde to je?“
„Rovnou za nosem,“ smála se.
„Jistě, ale rovnou za tím mým nosem.“
„Já z vás padnu,“ vtipná výměna názorů. Instinkt mě vedl směrem k táboru. Okolí jsem začala poznávat až po deseti minutách. Jak se nepozorovaně vetřít do blízkosti tábora? Houštiny napravo, kam jsme obyčejně na našich táborech nechodili, protože tam nebylo nic k vidění, mi připadaly příhodné pro pozorování života v táboře a tímto nepříjemným porostem jsem se přiblížila až k hraně plošiny, která se táhla od našeho úkrytu až sem. Pode mnou tekl potůček, který se po padesáti metrech nalevo vléval do řeky. Byl zařezaný ve stráni a na jeho levém boku, ještě než se zvedla strž, nad kterou jsem stála, byla mýtinka s velkým ohništěm a lavičkami a kousek dál ode mě taky sprcha. Vedle nich dřevěný můstek přes potůček a nepravidelné schody z kamenů, které tu byly vystavěny od nepaměti, a vedly až na plošinu na druhé straně potůčku, která byla mnohem výš a na níž bylo vystavěno tábořiště.
U ohniště právě pobíhalo několik dětí a… Jonny. Výborně.
„Jonny, půjdeme se koupat do řeky, že jo!“ naléhal na něho jeden z chlapců.
„A pomůžeš nám zítra udělat ty táborové noviny? Tys to slíbil,“ motala se okolo něj malá holčička.
„A práce nic? Máte přece udělat oheň na večer,“ smál se Jonny. „Takže honem na dřevo, nebo z koupání nebude nic.“
Ojéje, to nebylo dobré. Na dřevo se chodí i do téhle houštiny. Rychle jsem se prodírala proti proudu potoka, protože za mnou se přibližovaly dětské hlasy. Při mém úniku hustým porostem naneštěstí vzniklo mnoho rámusu. Podařilo se mi ukrýt se ve vysokém kapradí, které rostlo hned za houštinou, ovšem nebylo to tak daleko od dětí, abych se cítila v bezpečí. Teď zbývalo jen spoléhat se na štěstí.
„Jonny, tam něco je,“ zakňourala holčička.
„Ale, co by tam bylo?“ reagoval Jonny.
„Vážně, něco běželo přes ten lesík,“ odpovídal nějaký kluk.
„Tak to byla nějaká srna, kterou jste vyplašili. Mazejte pro dřevo. Srna se víc bojí vás než vy jí. A vy jste už velcí a zkušení táborníci, tak se přece srny bát nebudete,“ chlácholil je Jonny.
Tss. Já mu dám, nazývat mě srnou, říkala jsem si a opatrně se plížila dál od dětí. Za zákrutem potoka mě cestička vedla na jeho druhou stranu a potom oklikou okolo tábora. Z dob mých táborových let byla v mé paměti uložena každá pěšinka i zkratka, ale co když se tady za tu dobu něco změnilo? Bylo třeba dávat pozor.
Ocitla jsem se na druhé straně tábora. Kvůli nedostatku vhodných úkrytů nebylo přílišné riskování vhodné. Krylo mě jen pár mladých buků a pichlavé ostružiní. Za celou dobu bylo možné vypozorovat pouze to, kde se nachází parkoviště, záchody a sklad nástrojů. Ale i to se nám může hodit.
Poklusem a tentokrát po cestách jsem se vrátila zpátky do našeho sídla. Moje naděje obsahovaly pouze to, že si mě nikdo z tábora nevšiml a že nevznikl ani stín nějakého možného podezření.
Čas mého návratu byl doslova vyhovující, protože Paťa zrovna začínala vařit oběd. Polévka ze sáčku s chlebem… Ale na naše podmínky vlastně moc dobré jídlo.
Odpoledne mi byl jako hlavnímu stratégovi přidělen úkol připravit plán naší první výpravy. Matymu jsme zadali krajně nebezpečný úkol – on byl ten, kdo musel ukrást vlajku. Paťa měla za úkol dát hlavnímu vedoucímu do stanu dopis o tom, že skupina dobrodruhů přišla na přepad, ale že se nikdo z tábora nemusí bát, protože my nikomu neublížíme a budeme útočit jen na slabé hlídky a to s cílem ukrást vlajku. Žádné únosy, žádné úrazy. A kdo vlastně jsme? Přece Rudí trempi!
Nadešla osmá hodina večerní. Převlékli jsme se do toho správného oblečení. Černá a červená spolu s maskáčovinou nám vévodila. Paťa měla zásobu nějaké černé hmoty, která neuvěřitelně špinila a tak byla vhodná pro začernění obličeje. Vlasy pod čepice a šátky přes pusu. Přicházela teplá noc, takže nás doprovázely jen naše mikiny, nic víc. Vyšli jsme z našeho doupěte každý na jinou stranu.
Šla jsem tam, co ráno, ale místo toho, abych zahnula do houštin, vedly mé kroky doleva a kousek dál dolů z pětimetrového srázu až k řece. Na cestě mě provázel můj milovaný pásek první potřeby (pojmenovaný jako protiklad ke KPZ – krabičce poslední záchrany), bylo na něm zavěšeno lano, provázek, křída, tužka a papír, spínací špendlíky, připínáčky, špendlíky, hřebíky a kdo ví, co ještě. V kapse maskáčů jsem měla zavírací nůž.
Při čekání pod srázem, které bylo zvoleno tak, abych se neunavila, mi jedinou společnost dělaly digitální hodinky. Pomalu se setmělo. Měsíce byla na obloze jenom čtvrtka, a přesto zářil jasně. To pro mě bylo výhodou i nevýhodou zároveň. Dokud jsem se pohybovala tady dole u řeky, bylo fajn vidět pod nohy, jelikož tudy žádná pěšinka nevedla. Jenže až se dostanu k tábořišti, bude obtížné obejít hlídku.
Pravidlo čestnosti zní: dokud jsou všichni u ohně, nepřepadá se, vyčkává se. Takže jsem čekala. Zvlášť proto, že ke mně doléhaly tóny kytary. Začala jsem přemýšlet, kdy se posunu blíž táboru. Protože bylo třeba přeskočit potůček, v jehož kaňonu by mě od ohně mohli snadno vidět. Rozhodnutí padlo - budu tedy čekat až do skončení táboráku, abych se vyhnula nebezpečí, že by mě někdo spatřil.
Tóny kytary vystřídal všeobecný smích. A pak? Přimkla jsem se těsněji ke srázu. Zdálo se mi to? Nebo to opravdu byly… Ano – kroky – někdo jde nahoře po hraně srázu. Jediný špatný pohyb a upozornila bych na sebe. Teď zbývalo jen čekat a poslouchat, raději se zavřenýma očima.
„Tak povídej,“ zazněl hlas nade mnou.
„Co bych ti měl povídat?“ odpověděl mu druhý.
Vždyť je to Jonny! Držela jsem se kořenů a ani nedutala. Tolik adrenalinu jako teď mi krví v životě neplavalo.„Od rána se chováš divně a já chci vědět proč. Mám totiž podezření…“
„Jaké,“ Jonny vyštěkl očividně podrážděně.
„Nevztekej se,“ uzemnil ho druhý hlas. „Dobře, pokud mi to nepovíš sám, tak ti to řeknu já.“
„Povídej, zatím furt chodíš kolem horké kaše a leze to z tebe jako z chlupaté deky.“
„Hele, mám dojem, že organizuješ nějaký přepad.“
‚A já mám dojem, že mi to vy dva děláte naschvál,‘ vířily mi hlavou myšlenky.
„Tak to máš blbý dojem.“
„Poslouchej, nepřej si mě, jestli se potvrdí, že v něčem takovém jedeš.“
„Tak fajn a teď poslouchej ty mě. Jsem na táboře, táhnu za tábor ne proti táboru. A tečka. Mysli si, co chceš, pátrej si, klidně mě dej sledovat, ale na nic nepřijdeš. A já se ti omlouvat nebudu.“
„Jak myslíš. Pěkně si to promysli, já už se musím vrátit. Budu nahoře v kuchyni hlídat, když jsou všichni u táboráku. Co kdyby někdo přišel, viď,“ viditelně si rýpnul a bylo slyšet, že odchází.
„Chudáku, ne všichni jsou takoví hajzli jako ty a ne všichni by šli přepadat tábor, když nikdo nehlídá,“ Jonny praštil do stromu, to jsem slyšela i přes šum vody.
Škoda, že u sebe nemám mobil a nemůžu dát vědět Pátě, aby zakročila už teď, když bude vedoucí v táboře sám. No nic, držíme se původního plánu.
Počkala jsem až Jonny odejde a konečně se pohodlně usadila. Opřená o svah a možná i na chvíli zdřímla. Probudil mě až jakýsi shon po proudu ode mě. Při pohledu tím směrem bylo podle stínů možné odhadnout, že právě skončilo táborákové posezení a děti jdou spát. Výborně. Ještě tak půlhodinka a můžu vyrazit.
Čekání na mém sedátku mi zpříjemňoval pohled na vodu, která díky noční obloze měla sametovou barvu, moc se mi tu líbilo. Bylo to nenápadné místo, špatně přístupné a blízké táboru. Rozhodla jsem se, že tohle bude moje základna. Když už i oheň definitivně zhasl, bylo konečně možné zahájení mé akce. Moje vytříbené a neunavené smysly mě bezpečně vedly po velkých kamenech, které lemovaly řeku, a po proudu blíž k ústí potůčku a taky k táboru. Dařilo se mi. Přeskočit potůček a dojí podél řeky po špatně přístupné pěšině (pokud se to tak vůbec dalo nazvat) pod svah, který od řeky vedl na táborovou plošinu. Byl vysoký asi 30 metrů a poměrně prudký. Naštěstí pro mě tady rostly stromy a tak se bylo čeho chytit. Šplhala jsem vzhůru. Občas mi muselo pomoct lano. A nakonec jsem se ocitla na hraně. Metr a půl přede mnou už byla řada stanů. Moje uši byly napjaté, aby zachytily každý zvuk, který by mi mohl napovědět, kde se pohybují lidé z tábora nebo mí kamarádi. Od středu tábora, kde stál stožár s vlajkou, sem občas zalétly útržky rozhovoru hlídky.
„A ty se nebojíš?“ ptal se první.
„Proč bych se měl bát, tady nikdo není. Všichni spí.“
„No právě. Co když sem někdo přijde a bude chtít ukrást vlajku.“
„Slyšel jsi přece vedoucí – máme pískat, někdo přiběhne,“ netrpělivě odpovídal druhý.
„Ale co když to neuslyší.“
„Tak zařveš jako siréna a neboj se, vzbudíš celý tábor. A nestraš, ještě se začnu bát i já.“
„Ty se přece nebojíš,“ zmateně se ozval první.
„Nebojím,“ prohlásil druhý už naštvaně. „Ale když budeš pořád sýčkovat…“
„Slyšel jsi?! Co to tam bylo?! Tam jak spí hlavní vedoucí!“ vyděšeně se schovával za staršího ten první.
Protočila jsem panenky, to si ta Patricie nemůže dát pozor nebo co?!
„Kde?“ ozval se klidně druhý. „Já nic neslyšel. Zato ty slyšíš i to, co není.“
„To není pravda,“ bránil se mladší.
„Tak se běž podívat,“ prohlásil starší.
„Ne, radši…“
„Bojíš se,“ smál se starší. Ovšem já jsem souhlasila spíše s mladším. Nechoďte tam, chlapci.
„Nebojím se, ale nepůjdu tam.“
„Jasně, ty bys ani na záchod v noci nedošel. Přes den máš sebevědomí, že by se za něho Brad Pitt stydět nemusel, ale jak zajde slunce, tak skutek utek, viď.“
„Nech toho,“ uraženě se ozval mladší.
Přesně tak, chlapci, nikam se dívat nechoďte. Čekání mi zpříjemnilo občasné zdřímnutí. Pokud hlídka hlídá dobře, nic podnikat nebudu. Poctivé děti přece nepotřebují přistřihnout křidýlka.
Ovšem hned druhá hlídka mě potěšila. Sedla si v jídelně k lampičce a k hodinám a diskutovala o všelijakých věcech. Tábor prošli zhruba každou čtvrthodinu. Když zase zasedli ke svému diskuznímu stolu, vydala jsem se krajem tábora doprava směrem ke kuchyni. Byla blíže za ní a až dále stála jídelna. Na mě tedy nebylo vidět vůbec. Plížení mi dávalo pocit jistoty, navícmoje cesta vedla stínem, takže bylo velmi nepravděpodobné, že by mě někdo zahlédnul. Přesto mi celou dobu divoce bušilo srdce. Tomu se říká adrenalin.
Do kuchyně nebylo možno se dostat vchodem, protože ten se nacházel na opačné straně. Nějak mi přálo štěstí. Musela jsem odstranit lano v rohu, které drželo plachtu pokrývající celou zadní stěnu kuchyně. Teď tu šlo slyšet, jak se hlídka ve vedlejší místnosti vesele baví. Moje prsty bez jakékoli navigace očí hledaly mouku. Za chvilku už mé výtvarné dílo – veliké srdce - zdobilo dřevěné desky na zemi. Byla jsem se sebou spokojená.
Z rozhovoru hlídky vyplývalo, že rezignovali i na své řídké pochůzky, takže jsem si z nich vystřelila ještě víc. Netrvalo dlouho a všechny pokličky, které v té tmě šlo najít, visely na provázku za konstrukci kuchyně. Žádná další taškařina mě nenapadla a tak jsem šla poslouchat povídky zdejší hlídky. Po nějaké době jejich povídání ustalo. Usnesli se na tom, že si na mobilu nastaví budík a jdou spát. No co to je?
Unavenýma očima jsem za chvíli uviděla siluetu ležícího Matesa. Moc dobře se teda nemaskuje. Vytáhla jsem nůž a odraz měsíčního světla od čepele vykonal své. Mates si mě všiml a na můj pokyn došel ke mně.
„Všiml sis, jaká je tu teď hlídka?“ šeptala jsem.
„Jo, leniví jsou jak sloni.“
„Slon je lenivý?“
„To byla metafora. Nesměj se, ještě si nás všimnou,“ mračil se na mě.
„Co provedeme?“
„Já bych sundal vlajku a dal jim to do jídelny se vzkazem a pak bych je vzbudil, aby ještě dohlídali.“
„To by mě nenapadlo,“ usmála jsem se. „Tak běž pro vlajku, já napíšu vzkaz a uvidíme, co se bude dát dělat.“
Uvedli jsme si pár dalších pokynů a rozdělili se. Hlouběji v lese se při měsíčku dal napsat vzkaz. Překvapilo mě, jak rychle byl zpátky Maty. I s vlajkou, kterou si schoval pod triko, aby v noci nesvítila. Plížili jsme se k jídelně. Jeden hlídal záda, druhý postupoval dopředu. Nakoukla jsem do jídelny. Hlídka spokojeně oddychovala. Po několika vteřinách mého strachu už byla vlajka položená mezi nimi (každý ležel na jedné lavičce) a na ní taky vzkaz. Ani se nehnuli. Trošku mi to dodalo odvahy a tak jsem jim nastavila budík na pět minut a vrátila se za Matym.
„Na to si počkáme,“ vyměnili jsme si s Matesem úsměvy. Oba nás napadla stejná myšlenka – schovat se pod jídelnu. Byl tu mírný svah a tak se jedna část jídelny zvedala skoro metr nad zem. Ukryli jsme se tedy a čekali. Periferní vidění mě varovalo před pohybem. Lekla jsem se. Stín se šikovně vetřel k nám. Byla to Paťa.
„Vy jste teda nenápadní jak hovno v trávě,“ šeptala.
„Pst, ať nevzbudíme ty nad námi,“ napomenula jsem ji.
Leželi jsme a ani nedutali. Najednou se kdesi nad námi rozdrnčel mobil.
„Teda to už je konec?“ ozval se dívčí hlas.
„Zdá se mi to nějaké krátké. Takhle se má hlídat, aspoň to utíká,“ smál se druhý hlas, taktéž dívka.
„Počkej, tady nejsou dvě hodiny, ale teprve jedna a pět minut,“ ozvala se první.
„To je divné. Jdou ti tam hodiny dobře?“
„Jistěže. Nejsem ty.“
„No jo, já nemám dotykový Android.“
„Android není ten mobil, to je…“
„No jo, furt, není to jedno?“
„Hele, co to tady leží? Posviť na to.“
Ozvalo se cvaknutí baterky a pak na nás mezi deskami svítily tenké proužky světla.
„To je…“ první se ozvala docela zděšeně.
„Vlajka?!“ nechápala druhá.
„A vzkaz…“
„Přečti to.“
„Milí táborníci, jelikož už vás dlouhou dobu pozorujeme, všimli jsme si, že svou službu hlídky neplníte dobře. Dejte si pozor, tohle je varování, příště tu vlajka nebude a vedoucí se zaručeně dozví, která hlídka to spískala. Vaši věrní RT.“
„Co to je?!“
„To musel udělat Jonny. Nikoho jiného by to nenapadlo.“
„Leda Honzu.“
Všichni jsme při těch slovech nadskočili a podívali se po sobě, ačkoli tady nebylo vidět vůbec nic.
„Prosím tě, ten se v noci bojí vylézt ze stanu. Strašpytel.“
„Každopádně pojďme hlídat, protože nás ještě napráská vedoucím.“
„Mám úplně divný pocit. Jako by nás někdo sledoval.“
Málem jsem vyprskla smíchy.
„Pojď, rychle…“
Obě dívky se sebraly a šly zpátky pověsit vlajku. My jsme nenápadně zmizeli. Na základně byl proveden konečný součet utržených škod. Předně si každý z nás namočil boty, Paťa ztratila nůž a já šátek. Jen Maty se tvářil, že mu nic nechybí.
První noc je úspěšně za námi. Umyli jsme se a zalehli do spacáků s hlavami pod skalním převisem a nohama jen půl metru od vody. Do říše snů nás provázelo šumění řeky. Krásný to spánek po namáhavém dni.
„Hej! Holky vstávejte!“ třásl s námi Mates. „Makejte, někdo se sem blíží, sbalte se, honem!“
Vyskočily jsme, jako by do nás někdo střelil.
„Honem,“ popoháněl nás Maty. Na záda jsme si hodili krosny a všechno ostatní se neslo v náručí. Maty nás vedl kus proti proudu a pak v příhodném místě, kde nebyla hloubka ani proud, jsme přebrodili řeku a ukryli se v remízku.
„Viděli nás?“ strachovala se Paťa.
„Snad ne,“ oddechoval Maty. Připlížil se k okraji remízku a malým dalekohledem pozoroval protější břeh a skrýš, kterou jsme právě opustili.
„Co vidíš?“
„Někdo to tam všechno prochází a něco hledá.“
„Do háje, jak se o nás mohli dozvědět,“ zničeně jsem se posadila.
„Oni o nás ví?!“ vykřikli Maty a Paťa jednohlasně.
„Pst… Já nevím, ale včera jsem vyslechla rozhovor, kdy se nějaký vedoucí hádal s Jonnym, že určitě zařizuje nějaký přepad.“
„Hmm…“ Mates se zamyslel, „myslím, že bychom potřebovali zajít na jednu z jejich porad.“
„Co blbneš?! Přece tam nemůžeme dojít a zeptat se jestli o nás vědí.“ Paťa se posadila vedle mě.
„To ne, ale můžeme to vyslechnout tajně.“
„Přesně tak,“ souhlasil se mnou Maty.
„Vy jste blázni! Chcete lézt 10 vedoucím přímo pod ruku?!“
„Paťo, ty jsi génius!“ vyskočila jsem. Nechápavě se na mě obrátila a tak jsem pokračovala, „přímo pod ruku a to do slova. V noci jsme přece leželi pod jídelnou, koho by napadlo se tam dívat. Schováme se přímo pod ně. Ostatně moc dalších míst, kde by mohli mít poradu, není. Jídelna nebo kuchyně, ohniště, nebo sklad.“
„Ale to jsou čtyři místa, my jsme jen tři.“ namítla Paťa.
„Jídelna s kuchyní jsou vedle sebe, to zvládne tady Mates. Ty si vezmeš sklad, okolo něj ses včera toulala, takže to tam budeš znát a já budu mít na starosti ohniště, taky to tam znám.“
Bylo ráno, času na rozdávání. Padlo rozhodnutí, že se prozatím budeme věnovat odpočinku a odpoledne si zajdeme na procházku po okolí s cílem na hradě. Každý z nás tu v dobách dávno minulých strávil několik táborů. Znali jsme to tu jako své boty. Na oběd byla opět polévka ze sáčku a dokonce i palačinky.
Odpoledne jsme zabalili naše věci, schovali je a netušíce nic zlého se vydali na procházku. Naše cesta vedla z remízku přes louku a pak po pěšinách v lese okolo studánky a pomalu k hradu. Pro jeho konečné dobytí jsme si vybrali méně přístupný sráz a šplhali vzhůru.
„Kdo zase tohle vymyslel?!“ funěl Mates do kopce, stejně jako my.
„Nechci na tebe ukazovat prstem,“ usmála jsem se.
„Na koho?“ dělal, že nechápe.
„Náš hlavní vedoucí určil odpolední program jako přepadení hradu,“ přidala se Paťa.
„Tak to je pořádný blbec,“ povzdechnul si Maty.
Konečně jsme se přiblížili k hradní zdi. Nedaleko nás byla vidět trhlina, kterou bychom mohli prolézt. Za chvíli byla před námi další zeď, tu ovšem bylo možné obejít vcelku pohodlně. Za veselého hovoru jsme se octli v samém srdci zříceniny… a uprostřed dvou desítek dětí a několika jejich vedoucích. Zalapala jsem po dechu, Paťa zakopla. Maty ji zachytil a jediný z nás zachoval naprostý klid.
„Teda nečekal bych, že zrovna tohle bude tak vyhledávaná turistická památka,“ oslovil nejblíže stojícího vedoucího.
„To já taky ne. My s dětmi to tu navštívíme každý rok. Máme dole nad řekou tábor, tak uprostřed týdne vždycky chodíme na procházku. To víte, unavit děcka a změnit jim na chvíli vjemy. Ale co vy tady děláte?“
„Ve městě jsme se dozvěděli, že to tady stojí, tak jsme se sem vydali. To víte, my máme rádi dobrodružství,“ ozvala jsem se a samou mě překvapilo, jak klidně to znělo. Srdce mi bušilo jako divé. V tomto táboře, tyhle lidi jsme v noci přepadli a teď tu stojíme a nesmíme se prozradit. Tahle varianta nás nenapadla – bylo nečekané tady potkat ty, před kterými se schováváme.
Paťa stále mlčela, ale už se tvářila přívětivě a také klidně.
„Jasně, je tu pěkně. Dobře vám to doporučili. I dětem se tady líbí,“ zapředla se do hovoru další z vedoucích. Ještě, že nás tady neznají.
„Tak my půjdeme, přece jen musíme stihnout vlak.“
„Kam jedete?“
„Vracíme se domů, brigády čekají…“
„Tak nashle…“
„Na shledanou,“ za přátelských pozdravů jsme se hlavním východem vytratili z hradu.
„Nebyl tu Jonny,“ konstatovala jsem hned za rohem.
„To je průšvih. A větší než to vypadá,“ pokračoval Maty.
„Buď je tady někde, což by bylo špatné, hlavně v případě, že bychom ho potkali.“
„Nebo je v táboře a motá se okolo tábora a hledá…“
„Nás…“
„Což je ještě horší.“
„Holky, máte rády překážkový běh?“ zeptal se Maty.
„Myslím, že teď to je jedno. Hlavně, abychom to zvládly,“ Paťa si svázala vlasy do ohonu a rozběhli jsme se okolo hradeb. Při míjení jediné zachovalé věže Vikštejna můj pohled naneštěstí sklouznul vzhůru. V rychlosti jsem poznala Jonnyho i Honzu. Pak přišlo zakopnutí, následoval kotrmelec. Připadala jsem si jako v akčním filmu. Mates našel okénko v hradbě a vyskočil. Hned za ním Paťa. A já. Dva metry a příkrý svah. Plížili jsme se podél zdi až na – pro nás – velmi známou pěšinku. Tudy se vždycky chodilo na hrad na táborech.
Běh z prudkého kopce dolů a kličkování mezi stromy sice byl adrenalinovým zážitkem, ovšem byla to také činnost velice nebezpečná. Zejména občasné sklouznutí po spadaném listí z loňska, nebo časté smýkání nohou na štěrku. Nakonec jsme ve zdraví stanuli asi tři sta metrů od hradu nad skálou. Sem už určitě nebylo vidět, takže nebylo nebezpečné zastavit se a trošku se vydýchat.
„Můžeme být v klidu. Jonny je na věži. I s Honzou.“
„No to teda nemůžeme být v klidu, co když nás viděli?!“ sedla si Paťa.
„Vstávej, ztuhnou ti svaly,“ tahala jsem ji zpátky na nohy.
„To už teď neovlivníme. Hlavní je, že jsme pryč. Měli bychom se vrátit k věcem. Nikdy není nic jistého. Třeba tam čmuchá ještě někdo další.“ Jak Mates navrhl, tak bylo provedeno. Nejprve se ovšem muselo slézt skálu pod námi, abychom se dostali na cestu.
A pak u plynového hořáku s polívkou jsme rozvinuli debatu.
„Zatím se chováme velice drze, řekla bych,“ začala jsem.
„Proč si to myslíš?“ odpověděla mi Paťa.
„Hele, ohlásili jsme se rovnou přepadem, napomínali jsme jejich svěřence, já jsem vyslechla docela důvěrný rozhovor mezi Jonnym a hlavním vedoucím, zdržujeme se v blízkosti tábora a teď jsme s nimi přímo mluvili a lhali jim do očí. Není to dost drzé?“
„Je… A to se mi na tom líbí,“ usmál se Maty nad svým ešusem polévky. „A ještě drzejší bude jít na jejich poradu. Dneska večer.“
„Ale je to nutné? Musíme provádět tak nebezpečnou věc?“ starala se Paťa.
„To nebezpečí je na tom ještě lepší,“ přidala jsem se.
A přišel večer. Každý z nás se odebral svou cestou. Nakonec i Paťa se pro náš nápad nadchla. Houštiny, kde jsem teď ležela, mi připomněly můj zážitek s Jonnym a srnou. Nicméně dnes sem dolétaly jen vzdálené zvuky kytary a dětského zpěvu. Měla jsem je nadohled. Konečně setkání u táboráku skončilo a děti šly nahoru do tábora.
„Zhasni oheň,“ dolehlo ke mně, když tábořiště osamělo a zbyli tu jen dva vedoucí, „porada je v jídelně.“
„A je to jisté, ať to není jako posledně. Víš, kolik kvůli tomu bylo problémů,“ odpovídal druhý.
„Klídek… můžeš to zhasit.“
„Nechám to dohořet. Posbírej ty zapomenuté věci okolo laviček a jdeme.“ Odešli a nechali mě tu samotnou.
Přece nebudu ležet u opuštěného ohniště. Chce to trošku dobrodružství. Proplížila jsem se skrze houštinu a jako minule prošla kapradím, přeskočila potok. Podařilo se mi dostat se až k jídelně, aniž by mě někdo viděl. Podařilo se mi vklouznout až pod ni a zalézt tak, aby mě nebylo vidět.
Moje natažená ruka zavadila o něco přede mnou. Trhlo to sebou. Málem se mi zastavilo srdce. Ale hned jsem byla klidná. Na hlavu mi přiletěl pohlavek. Paťa i Mates už tu byli. A nad námi se pomalu scházeli vedoucí k pravidelné večerní poradě.
„Tady máte chlebíčky. A ještě donesu kakao od rána, co zbylo. Museli jste mít náročný den, když jste šli až na hrad.“
„Ale teto, moc nás nerozmazluj, jak budeme vypadat, až se vrátíme domů.“
„Prosím tě, vždyť to vyběháte hned zítra.“
„Obzvlášť ty, Jonny. Chci, abys našel ty přepadající. Myslím, že se ještě vrátí,“ ozval se hlavní vedoucí a viditelně provokoval Jonnyho. Poznala jsem ho po hlase.
„Jistě.“ Jonny odpověděl tak, že mu z hlasu bylo možné vyčíst rozčilení. Dokázala jsem si ho živě představit se zaťatými pěstmi.
„Tak tady to je, mládeži. A ještě tu mám sušenky z města,“ ozvala se opět kuchařka.
„Výborně. Občerstvení máme, můžeme začít poradu,“ pokračoval hlavní vedoucí. „Nejdřív vám povím, co nás čeká zítra a pak si trošku shrneme dnešek.“ Chvíli nikdo nad námi nemluvil a ozývalo se jen drnčení laviček a stolů tahaných po dřevěné podlaze. Nakonec vše utichlo. Slova se ujal opět hlavní vedoucí, „takže vážení. Zítřejší etapová hra je o nalezení další stopy vedoucí k pokladu. Dneska jste na hradu stopy nehledali, jak jsme se včera rozhodli. Nicméně – hra o čtvrtou stopu se odehraje na hlavní cestě do tábora až po odbočku v lese, tam to všichni znáte. Chystat to budu já s Janičkou během odpoledního klidu a osobního volna. Skupinoví rádci půjdou se svými svěřenci, místo Jonnyho půjde Janička. Jonny už má na zítřek celodenní úkol, že jo, Jonny, a věřím, že bez jeho vyřešení se večer do tábora nevrátí,“ hlavní vedoucí dále pokračoval tím, co bude další den k jídlu. Bylo mi Jonnyho nesmírně líto. Taková nedůvěra a vůbec to, jak ho hlavní vedoucí neustále shazoval i před ostatními, mu rozhodně nemohlo být příjemné. Chudák.
Monolog hlavního vedoucího byl přerušen. Někdo jiný se ozval: „Kam jdeš, Jonny?“
„Jdu si lehnout…“
Sotva utichly jeho kroky, opět si vzal slovo hlavní vedoucí, „no jo, asi se musí na zítřek připravit.“ Smál se.
Tohle je vážně nechutné, proběhlo mi hlavou. Maty s Paťou ode mě přijali zprávu psanou Morseovkou - nemusíte mě čekat, neprozradím vás. Obešla jsem tábor, abych se připlížila ke stanu od Jonnyho. Vím, kde spí z rozmluvy jedné z hlídek, kterou jsem vyslechla předešlé noci. Vklouznout dovnitř bylo snadné. Jenže pak mi došlo, že nevím, co tady vlastně dělám… Podařilo se mi nechtěně něco shodit z postele. Moje ruce opět po slepu klouzaly po podlaze, aby napravily, co způsobily. Ale najednou… Někdo – Jonny a Honza – se velmi rychle blížil ke stanu. Rozhodovala jsem se, co dělat a jediné, co zbylo v mé hlavě – zmizet – bylo zhola nemožné. Dveřmi to nešlo, na odmontování plachty nezbýval čas. Hlasy už přicházely z blízka – zalezla jsem pod postel a natlačila se na stěnu.
Teď nesmím ani dýchat, pomyslela jsem si a v tom momentě do stanu vešli oba kluci. Zbývala ve mně malá naděje, že ještě někam půjdou…
„Ať jde do háje s tím jeho věčným podezíráním,“ vztekal se Jonny, jindy býval klidný a veselý.
„Myslím, že zrovna tohle na něm nikdo nezmění,“ namítal Honza. Oba se v chodbičce svlékali a já viděla jen jejich kotníky. I tak jsem raději zavírala oči a dusila v sobě jakékoli projevy života, abych se neprozradila.
„Ale já mu ukážu… Já je najdu a přitáhnu je sem klidně všechny tři.“
„Co to meleš? Jak víš, že jsou tři?“ zastavil se Honza zmateně.
„Logicky. Kdo se nazývá Rudým trempem?“
„No ten název jsme přece měli na tom přechodu Beskyd.“
„Jistěže. Mates a Marťa.“
„Ale říkal jsi, že jsou tři.“
„Třetí bude Paťa. Mám své zdroje. Před tím, než jsem odjel na tábor, bavil jsem se s ní. Tvrdila, že bude mít brigádu u svého strýce. Ale já náhodou vím, že on letos na brigádu nevzal ani ji. Říkal mi to. Z toho vyplývá, že v tom jede s Matesem a s Marťou. Bylo mi to divné, už jak mi to říkala, ale došlo mi to až dneska. Mimochodem ti dva taky blábolili něco o brigádách.“
„To je vtipné… Janička mi říkala, že dneska na Vikštejně potkali tři skauty v maskáčovém oblečení. Jeden kluk, dvě holky. Prý tvrdili, že se šli na hrad ze zvědavosti podívat a taky říkali, že jdou na vlak, protože musí na brigádu. Je to podobné.“
Málem jsem se plácla dlaní do čela. Ale dál byly moje uši v pohotovosti.
„Děláš si legraci?!“ Jonny se bezmocně svalil na postel. „To museli být oni.“
„Ale nemuseli, klidně to mohl být někdo jiný.“
„Ty je neznáš tak dobře, jako já. Vsadím se, že jsou kolem tábora i dneska a beztak nás poslouchají.“
Musela jsem se hodně držet, abych nevyprskla smíchy.
„Zavolej sem Janču,“ ozval se po několika vteřinách Jonny.
„Tak se obleč, vypadáš jako strašidlo.“ Honza se smál, když po něm Jonny hodil tričkem.
Jana asi byla nedaleko, protože se i s Honzou vrátila za pár vteřin. I těch pár vteřin se mi zdálo věčností, kvůli adrenalinu, který mi koloval v žilách.
„Co se děje?“ zeptala se, jak vešla do dvířek.
„Jak vypadali ti tři, co vás potkali na Vikštejně?“ zeptal se Jonny bez okolků.
„No přišlo mi zvláštní, že všichni tři měli maskáče. A taky ten kluk tak pěkně zachytil jednu z těch holek, když zakopla.“
„No a jak ještě vypadali?“ vyzvídal Jonny dál a já jsem cítila, jak je nervózní.
„Ale co já vím… Ten kluk měl za pasem velký nůž a na pouzdře byl vyšitý indián, to jsem si všimla. A jinak měl tmavé vlasy a světle modré oči, to nejde přehlédnout. A ty holky byly obě hnědovlasé, jedna se špinavou blond. A byli moc milí. Nejvtipnější bylo, že mi malá Eliška tvrdila, že všechny tři zná. Ona toho taky napovídá…“
Měla jsem chuť utéct, ale všechny přístupové cesty byly zatím uzavřeny. Eliška mě zná, to mi nedošlo.
„Díky…“ řekl jí Jonny nějak netrpělivě. Rozloučili se a Jana odešla.
„Teď je to jasné,“ přemýšlel Jonny na hlas a kvůli nervozitě ťukal do postele.
„Co je jasné?“
„Jsou to oni a byli to oni i na Vikštejně. Ale jak to, že jsme je nepotkali my dva? Vlastně už to bylo nápadné, že se vypařili tak rychle a tak zvláštně. Na hlavní cestě nikdo nebyl, tam jsme koukali celou dobu.“
„Tak utekli bočním vchodem, tam, jak se musí lézt po skále,“ pokračoval Honza.
„Přesně tak. Jsou drzí, ale já jim to zatrhnu. Zítra půjdu hledat hned z rána. Teď v noci bych je jenom vyplašil. Já tomu Milanovi ukážu! Klidně je tady přitáhnu všechny tři. On mě bude pořád obviňovat, že o něčem vím, a já se přitom o všem dovídám poslední.“
Zakončili rozmluvu a šli spát. Oba byli asi hodně unavení, protože se za chvíli z obou postelí ozývalo jen oddychování a občasné chrupnutí.
Čekání než můj odchod bude bezpečný, bylo příšerné. Jiná cesta mi nezbývala než pokud možno nenápadně odejít. Po čtvrt hodině, kdy už moje nervy pomalu začínaly selhávat, jsem se pomalu plížila ven. Trvalo to věky – vstát, potichu rozepnout plachtu, otevřít dvířka a…
„Kam jdeš?“ ozval se rozmrzelý hlas Honzy.
„Na záchod,“ šeptala jsem, aby mě nepoznal po hlase.
Jsem svobodná! Tuhle šťastnou myšlenku provázel radostný výskok a následný úprk za stany. Poslední, co bylo možné slyšet – „Co furt chodí na ten záchod,“ Jonny. „Kdo?“ Honza. „Ty jsi tady?!“ „A ty taky?! Tak kdo to byl?!“ – dupání a spěch těch dvou kluků, kteří se snažili dostat ven ze stanu. Ovšem já už byla dávno pryč. Naštěstí. Tak už to Jonny ví, přemítala jsem, když už byla naše přepadová základna na dosah ruky.
Moji společníci si mé zážitky vyslechli v rekordní rychlosti.
„Jsi neuvěřitelná!“ vydechla Paťa.
„Hlavně, že se tady bavíme o bezpečnosti, že,“ smál se Maty.
„Ještě chvíli tu budu s tebou a dostanu taky tu tvoji odvahu udělat cokoli,“ obdivovala mě Paťa.
„Jenže jsme prozrazeni. A Jonny nás bude hledat,“ namítla jsem.
„Někam se zašijeme. Ostatně můžeme zůstat i tady,“ přemýšlela Paťa.
„Ne. Máme smůlu, Jonny nás najde. Nikdo jiný, jen Jonny. Před ním se my neschováme.“
„Jak to? Přece nás nemůže jen tak objevit,“ nesouhlasila Paťa.
„Jonny nás objeví. Nedá si pokoj, dokud nás nenajde.“
„Dobře, vy ho znáte líp,“ přestala nás přesvědčovat Paťa. Ztichli jsme. Naše základna v remízku byla nenápadná, batohy byly dobře ukryty, vše zajištěno, ale Jonny nás objeví. Věděla jsem to já i Maty. Mohl klidně poznat, kterým směrem utíkám, ale pravděpodobně se zamyslí a potom ho instinkt dovede až k nám. Je tím známý, najde nás kdekoli.
„Tak holky, nečekali jsme, že budeme tak rychle prozrazeni, chtěli jsme do tábora jít vícekrát. Bohužel se nám to asi nepodaří. Leda že by…“ Maty se zamyslel. „Ale to je takřka nemožné.“
„Leda že by?“ ptala jsem se. Nenapadalo mě žádné řešení.
„Leda že bychom ho tady ehm… zadrželi.“
„Co to meleš?! Vždyť je to kamarád, to přece nemůžeme!“ protestovala jsem.
„Počkejte, vysvětlete mi, o čem vy dva uvažujete,“ vyhrkla Paťa.
„No museli bychom ho chytit, svázat a držet ho tady.“
I Paťa se zarazila.
„No tak holky, ani mně se to nelíbí, ale stojíme každý na jiné frontě. Já si to s ním potom vyříkám,“ chlácholil nás, ale obě jsme byly neoblomné.
„Je to kamarád a tohle si kamarádi nedělají.“
„Ale on je teď v táboře a bude bojovat za tábor, vždyť ho znáš,“ namítal Maty. „Buď chytí on nás, nebo my jeho. Jiná možnost není. Navíc to, jak ho tam vedoucí dusí… bude to chtít popřít. Když to bude třeba, tak tě sváže. Jemně, ale přece. Víš to tak dobře jako já,“ mluvil ke mně.
Obě jsme to vzdaly a svou důvěru vložily do rukou Matyho.
„Takže zítra tady budeme čekat. Během dne se Jonny objeví. A až se objeví, tak mu jemně sdělíme, že jsme nuceni ho zadržet na dobu neurčitou. Pak uděláme dětem cestu k pokladu – vysvobodí Jonnyho.“
Šli jsme spát se špatným svědomím. Dokonce bylo nutné stanovit hlídky pro případ, že by Jonny s hledáním nevydržel do rána. Byla to neklidná noc.
Ráno nás opravdu vzbudila až snídaně. Unavení a skleslí jsme čekali na naše prozrazení. Ale ono nepřicházelo. Devět hodin, deset hodin, poledne a Jonny se neukazoval. Minuty se vlekly, hodiny táhly.
„Říkala jsem vám, že nás nenajde,“ prohlásila Paťa ve tři odpoledne.
„Myslím, že už dávno ví, kde jsme, jen nám chce pocuchat nervy,“ nesouhlasil Maty a nervózně koukal do svého dalekohledu.
„Hele vy dva… Běžte se projít, dejte si pořádnou pusu a uklidněte se, vždyť o moc nejde,“ vybídla jsem je napůl žertem. Té smuteční nálady bylo tak akorát dost.
„Ale… co to… nech toho…“ zakoktala se Paťa a zčervenala jako pivoňka. Maty položil dalekohled, také řádně rajčatový. Po dlouhém přemlouvání, které jednoznačně uvolnilo atmosféru, mě opustili. Paťa se už cítila v bezpečí a Mates také polevil v ostražitosti. Osaměla jsem.
Lesík šuměl v letním vánku, byl tu klid a ticho. Ale… Až moc velké ticho.
„Čekal jsem, kdy je pošleš pryč…“
Otočila jsem se – Jonny. Stáli jsme proti sobě, každý s klackem v ruce. Ani jeden z nás to nemyslel vážně – nechtěl druhého zranit, ale nic jiného po ruce nebylo. Šermovali jsme, ale naše „meče“ to nevydržely dlouho. Ten Jonnyho povolil dřív. Našel si utěrku. Už z dřívějších dob vím, jak s ní umí dobře zacházet a to nejen ohledně nádobí. Švihnul mě několikrát – břicho, zadek, nohy i záda. Se semknutými rty se mi podařilo sebrat ze země další klacek. Teď couval on a já ho tlačila. Zakopnul a byl na zemi. Přišla chvíle, kdy jsme se začali prát. Několikrát mě držel on, několikrát já jeho, ale věděla jsem, že mé šance s postupujícím časem ubývají. Přes všechnu mnou vynaloženou sílu mě dostal na lopatky. Jednou nohou na mě naklekl – jemně, ale pevně. Rukama mi držel zápěstí přitlačené do mechu. Všechny mé následující snahy byly zbytečné – prohrála jsem.
Oddychovali jsme oba stejně divoce.
„Doufám, že ses aspoň zapotil,“ oslovila jsem ho.
„Trošku,“ přiznal a nemotorně si utřel čelo do tilka. „Asi mi nevěříš, ale právě jsi vyhrála,“ usmál se na mě. V té chvíli sem doběhli Maty a Patricie. Boj začal nanovo, ale mezi kluky. Pomohly jsme s Paťou Matymu, když konečně na okamžik Jonnyho dostal na zem. Byl z toho mrzutý, ale nakonec nám to přece jen odpustil. Přestože se mi to strašně příčilo, přivázali jsme Jonnyho ke stromu, musela jsem pomáhat.
Udělali jsme si večeři a přesunuli se blíž k Jonnymu.
„Dáš si taky?“ zeptala se našeho zajatce Paťa.
„Ne, máte mě tady mučit a ne krmit,“ odpověděl pobaveně.
„Nech toho, prosím tě,“ ozvala jsem se, „takhle strašně nakládáme s kamarádem… Budu z toho mít černé svědomí ještě pár týdnů. Takhle ti dáme aspoň něco.“
„Chlape, jsi gentleman, u mě teda jo,“ řekl mu s posměškem Maty. „Pět minut se pereš s Marťou jen proto, aby ses nechal chytit. Vždyť jsi to musel vědět…“
Nohy mě samovolně v mžiku zvedly ze země. „Hade jeden! Víš, co bys zasloužil?!“ obořila jsem se na Jonnyho. Jen se na mě usmíval. Moje ruka se rychle svezla po jeho tváři, před tou fackou neutíkal.
„Klidně mi dej ještě jednu,“ ozval se. „Byla by zasloužená.“
Nebavila jsem se s ním, ale donutili mě sedět zrovna vedle něho. Po hodině veselého hovoru a mého mlčení mě Jonny oslovil: „Ještě jsi na mě naštvaná?“
Moje nálada byla skleslá. Smál se mi přece do očí, nechal mě vyhrát, vlastně to celé řídil.
„Klidně mi ještě jednu facku vlep, když se ti uleví. Neboj, bránit se nebudu.“
„Však ani nemáš jak. A dobře ti tak,“ nedívala jsem se na něho.
„To je fakt. Ale ani kdybych měl jak, tak bych se nebránil,“ jeho odpověď a moje mlčení. Po chvíli se snažil posunout, asi ho něco tlačilo. Pomohla jsem mu.
„Prosím tě, tak mi už odpusť,“ díval se na mě. „Kdybych mohl, tak si před tebou klidně kleknu.“
„Počkej, já to s ní vyřeším,“ mrkla na Jonnyho Paťa a táhla mě pryč.
„To teda ne!“ bránila jsem se, ale šla za ní.
Sedly jsme si na okraj remízku, daleko od kluků.
„No tak, nezlob se na něho, on to nemyslel zle,“ přimlouvala se Paťa.
„Tomu nevěřím. Je stejný jako Honza na tom přechodu Beskyd. Jen se mi potřebuje vysmívat,“ byla jsem neoblomná.
„Kdo ti tohle navykládal?“ zalomila rukama Paťa. „Copak ho už dlouho neznáš? Vysmíval se ti snad někdy?“
„Ne,“ přiznala jsem rozpačitě. „Ale na konci mě chytil tak jemně, mohla jsem se z toho vykroutit…“
„No právě. Copak to nechápeš? Nechtěl ti ublížit… Ty snad nevidíš, jak okolo tebe chodí opatrně? Snaží se, usmívá se. Kdyby to bylo třeba, tak kvůli tobě skočí i do ohně.“
„Co to kecáš,“ byla jsem zmatená.
„Začni se konečně dívat. Nebo o tobě začnu tvrdit, že jsi slepá jako patrona.“
„Ale… to by udělal i Mates.“
„Jistěže. Mates je jako tvůj starší brácha. Chodila bys s ním?“
„Ne,“ smála jsem se, „znám ho až moc dobře. A hlavně všechny jeho úlety.“
„No vidíš… A s Jonnym?“
„No… já… asi – co tě to vůbec zajímá,“ nevěděla jsem, co říct.
„Tak se na něho aspoň trochu usměj…“
Šly jsme zpátky.
Držela jsem se Patiny rady. Úsměv, ale jen TROCHU.
Jak večer u plynového vařiče s čajem pokračoval, bylo vidět, že Jonny se ošívá čím dál tím víc. Asi ho už provazy začínaly řezat. Bylo mi ho líto.
„Co vůbec máš v plánu, Maty? Máme tady zajatce, noc je před námi,“ zeptala jsem se.
„No měl jsem se vrátit do tábora, než přijde večer. Ale jak se tak koukám, tak se tam asi nevrátím. Nejspíš byste měli poslat zprávu o výkupném a místě předání a tak,“ ozval se Jonny, který se už zase nepohodlně vrtěl.
„Když my za tebe výkupné nechceme, my si tě tady chceme nechat,“ smála se Paťa.
„To je pěkné, ale v táboře mě potřebují…“
„Hlavně ten váš hlavní vedoucí,“ ušklíbnul se Maty.
„Ale pochop ho,“ odpovídal Jonny, „trošku se zbláznil do Janičky a žárlí na všechny.“
„A proč to zrovna tobě dává tak sežrat?“ nechápala jsem.
„Znám se s ní už dlouho, je stejně stará jako já a docela si rozumíme. První noc jsme si spolu u ohniště povídali až do rána. Dlouho jsme se neviděli a navíc to teď doma nemá úplně jednoduché… No a to se Milanovi moc nelíbilo. Potřeboval si trošku zchladit žáhu.“ Jonny se už zase vrtěl.
„Tak mi, kamaráde, připadá, že máš roupy či co. Pořád sebou šiješ…“ Maty ho provokoval – dělali to často. Jonny na to reagoval pohledem ‚jen si to moc neužívej‘.
S Jonnyho pomocí jsme napsali dopis a dohodli se, jak provedeme předání. „No tak my s Matym půjdeme přilepit dopis na stožár, třeba cestou vezmeme i vlajku,“ smála se Paťa.
„S tím nepočítej,“ odporoval jí Jonny. „Dneska bude tábořiště hlídané jako nikdy. Akorát hlavní vedoucí bude spát,“ usmál se trpce.
„No to je dobrý nápad. Tak to dáme přímo hlavnímu vedoucímu a trošku ho postrašíme.“
„Ať na vás nevytáhne nůž…“
„Tak na něho půjdeme s nožem my.“
„Dávejte pozor, ať se něco nestane.“
„Nebojte se vy dva strašpytlové,“ rozloučili se s námi a odešli.
Jonny se dlouze zamyslel, „můžeš mi něco říct?“
Pokrčila jsem rameny, „podle toho, co to bude.“
„Teď mě napadlo… Jak vůbec víte o tom, že mi Milan pořád předhazoval, že chystám přepad.“
„Tak nevím, jestli ti můžu říct zrovna tohle.“
„Vím, že jsi byla u nás ve stanu.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Nikdo jiný by to neriskoval. A zmizela jsi přímo ukázkově.“
„Díky za poklonu,“ musela jsem se smát.
„Ale stejně mě zajímá, co všechno jste nám vyvedli.“
„Já ti to nemůžu říct… Prozatím… Až se vrátí moji společníci, tak se dohodneme, co všechno ti prozradíme.“
„Ale no tak… vždyť už moc možností nemáte. Vrátíte mě a pojedete domů.“
„Nebo vám pomůžeme na táboře.“
„To by měl Milan hned o tři důvody k žárlivosti navíc.“
„Jak to myslíš?“
„Žárlil by na Matesa, že se motá okolo dvou krásných holek, a pak by žárlil taky na vaši nevšímavost. Na druhou stranu já bych nemusel žárlit vůbec, protože bych tě měl na očích.“
„Co to povídáš?“ Lekla jsem se. „Už… už to neříkej… prosím tě.“
Zkoumal mě pohledem, ale pravděpodobně dosáhl svého – i když nevím čeho vlastně – a změnil téma. Vyprávěl mi zážitky z tábora, jak se děti najednou všeho bojí a budí ho, aby je doprovodil k záchodu. „Představ si,“ pokračoval, „že se mi jednou stalo, že nechtěly jít do lesa na dřevo, protože tam něco slyšely. Rozesmálo mě to. Asi tam prošla nějaká srna nebo něco a ti malí byli úplně hotoví.“
Teď jsem ho zkoumala já – zkouší mě, nebo o ničem neví?
„A taky se mi stalo,“ vykládal dál, „že za mnou jednou ráno přišly dvě holky, takový ten lenivější typ, s tím, že v noci na hlídce nespaly, i když si to určitě budu myslet. A že vlajku rozhodně uhlídaly a vůbec, ony jsou přece velmi zodpovědné,“ smál se upřímně, „nechápu, kde to vzaly a co tím vůbec myslely.“
„Tak tohle ti objasním,“ usmála jsem se na něho, „tu noc proběhl náš přepad. Díky téhle hlídce jsme předali dopis hlavnímu vedoucímu, tehdy vzniklo to srdce v kuchyni a Maty stáhl vlajku. Ty dvě holky spokojeně chrápaly. Nastavili jsme jim budík na jejich mobilu a nechali ho ležet i s vlajkou a dopisem, aby hlídaly lépe. Kdybys slyšel ty kecy,“ musela jsem se opravdu smát, „hlavně to – já mám takový divný pocit, že nás někdo sleduje – a my jsme je poslouchali!“
„Kecáš!“ vydechl Jonny užasle. Zajíkala jsem se smíchem a tak mu bylo odpovědí jen mé zavrtění hlavou. „Tak to jste borci,“ řekl uznale.
Paťa s Matym se vrátili asi po dvou hodinách a co se týče mě a Jonnyho – řeč nám rozhodně nevázla. Zkusila jsem zlomit Matyho, aby našeho zajatce rozvázal, ale nepodařilo se mi to. „Podívej, když mu dáme svobodu, tak bude mít černé svědomí, pokud s námi zůstane, přestože se mohl vrátit do tábora, a kdyby nám utekl, tak bude mít černé svědomí, že nás zradil. Takhle nemá na výběr, a ač je jeho tělo nuceno zůstat s námi – jeho mysl byla, je a bude zcela svobodná,“ zakončil básnicky a já odešla s nepořízenou.
Noc jsme přečkali v polobdělém stavu na hlídkách. Mates mi dovolil přikrýt Jonnyho aspoň celtou. Pak nadešlo ráno, vysvitlo letní slunce a přiblížila se hodina devátá, která pro nás byla rozhodující. Přišlo navrácení zajatce. Byli jsme ukrytí na určeném místě s Jonnym. Musím přiznat, že jsem byla DONUCENA Matesem svázat Jonnymu ruce za zády a dokonce mu dát roubík.
Pod skálou, kde byl náš úkryt, se začínal ozývat hluk. Výborně – táborníci už přicházeli. Drželi jsme s Matym Jonnyho za paže. Ovšem pravdou bylo, že Mates ho držel, zatímco já jsem se držela jeho, jak mě spalovala nervozita. Jonny se na mě díval mimořádně pobaveně, jako obvykle, a snášel své zajetí velmi statečně a hrdě.
Konečně vše okolo nás utichlo. Všichni jsme měli šátky přes pusu, aby nás nebylo poznat, a naše oblíbené oblečení – maskáče a tilka.
A pak se ozvalo mocným dětským hlasem: „Rudí trempi vylezte, Jonnyho nám přineste!“ Podívali jsme se po sobě, každému z nás cukaly koutky.
Několikavteřinové čekání a já s Paťou jsme přistoupily k okraji skály. Mezi dětmi pod námi to zašumělo. Mezi nás vkročil Mates. Vedl Jonnyho a velmi efektně ho donutil kleknout na kolena a sklonit hlavu.
„Páni lupiči, tady máte výkupné a teď nám vraťte Jonnyho,“ volal na nás jeden klouček.
„Utište se,“ pokynul Mates davu dětí, „protože jste čestně dodrželi svá slova a donesli výkupné, dovedeme vám zajatce dolů.“
Měla jsem tu čest před shromážděným táborem rozvázat Jonnymu ruce a propustit ho na svobodu. Pak nám on sám sundal šátky a tím prozradil naši identitu. Dále už nic nebránilo všeobecnému veselí dětí, které Jonnyho dokolečka objímaly a někam tahaly.
„Počkejte,“ postavil je bokem a vrátil se k nám. „Za prvé: ještě jsem neměl tu čest se s vámi přivítat…“ Jonnymu podal ruku a mě i Paťu objal. „A za druhé: myslím, že byste se měli představit i těm zbylým v táboře. Hlavně tetě kuchařce, které jste pověsili všechny pokličky nad hlavu. Kdo z vás to vůbec provedl? Ale že já se vůbec ptám, Marťo, že jo…“
Než celý náš průvod dorazil do tábora, děti se nás přestaly bát. Vedoucí, kteří děti doprovázeli, nás zpovídali. A vůbec – do cíle jsme dorazili příjemně naladěni. Pod stožárem už nás čekal hlavní vedoucí. Nečekal na nic a ještě před dětmi Jonnyho zpražil na dvě doby, „tak ses nám pěkně vybarvil! Domluvil ses se svými kamarády, aby zorganizovali tvůj únos, díky němuž bys ty vypadal jako náš věrný táborový pomocník.“
Moc dobře jsem viděla, jak se Jonny zakabonil a semknul rty i pěsti. Stáhnul si tričko – všem se zatajil dech. Přes prsa i břicho se mu táhly modrofialové pásy od provazu. Udělalo se mi černo před očima – tohle jsme provedli kamarádovi! Nejlepšímu kamarádovi!
Hlavní vedoucí na okamžik ztratil řeč. Nicméně po pár vteřinách pokračoval ve své samomluvě. Podstatné však bylo, že Jonny na svou stranu získal všechny ostatní vedoucí. Děti jaksi nevěděly, o čem je řeč.
Janička odtáhla Jonnyho na ošetřovnu, byl to stan s červeným křížem. Šel jen neochotně. Přidala jsem se k nim.
„Jsi blázen, že se necháš takhle zřídit!“ napomenula ho Janička, když mu vymývala rány.
„Neměl jsem na vybranou,“ usmíval se Jonny. Za chvíli měla Janča hotovo a tak nás se slovy „nechám vás tu o samotě“ opustila. Dovnitř nebylo vidět a byla jsem ráda. Nějak mi povolily nervy a tak trochu mi povolily kolena.
„Marťo, co ti je?“ chytil mě za ruku.
„Jonny, promiň. Promiň, promiň, promiň, co to vůbec bylo za nápad přivázat tě ke stromu…“ zmlkla jsem, protože mi selhal hlas, který předehnaly slzy. A bylo mi trapně a mé očekávání obsahovalo jen to, že mi už nikdy neodpustí.
„Marťo, no tak, vstaň přece, vždyť se nic tak strašného nestalo… co blázníš?“ chlácholil mě, ale nedala jsem se. Byla to přece velká chyba zradit svého kamaráda. Nemohla jsem se mu podívat do očí.
„Já se na tebe nezlobím. Ani na Matyho a Paťu… Jste moji nejlepší kamarádi.“ Ukončil náš rozhovor tím, že mě pohladil po vlasech.
A takhle skončila naše druhá samostatná akce. Mohli jsme se těšit na další.