Zpátky na zem
Jako by létala v oblacích, jako by se svět změnil a bylo na něm něco pěkného. Aneta sedí u dřevěného stolu v dřevěném domku, který obklopuje sníh. Ještě je tu docela zima, dlouho se v domku netopilo a tak trvá, než se kameny okolo krbu nahřejí a přestanou přizvukovat ledovému větru venku.
Pak tady jsou kamarádi, kamarádky a dva dospěláci. A ti všichni jsou na jeden víkend, pouhé tři dny, její rodinou. Aneta si to tu užívá. Jestli existuje nebe, říká si, tak takhle to tam vypadá.
Sedí tu všichni vedle sebe, na realitu dávno zapomněli. Je jim dobře prostě proto, že jsou spolu a nic víc jim k životu nechybí. Starají se o sebe navzájem, vaří po každé někdo jiný. Tak nějak s radostí.
Jde se na procházku. Nikdo sice nemá potřebu cokoli dělat, všem je fajn tam, kde jsou, ale přišel povel, "přece tady nebudeme dva dny sedět na zadku" a tak všichni jdou. Fotí se fotky, možná jsou trochu hloupé, ale co. Všichni leží v řadě, zvednou hlavu, položí hlavu, zkříží nohy. Krajinou se ozývá smích.
Aneta už ví, ví, co je to život. Život je tohle. Klid, pohoda a legrace. Jídlo mezi tím, samozřejmě. Nevadí, že tu je trochu chladno, nevadí, že tady není elektřina. K čemu by tu byla, jsou tu přece oni, její kamarádi.
Jenže víkend se chýlí ke konci. A pak taky skončí. Aneta si sbalí svoje věci do batohu, pomůže uklidit chatu, všichni pomáhají. Loučení pod kopcem na parkovišti, nikomu se nechce domů. Stojí v kruhu a koukají do země. Bylo to tak super.
Ale všichni musí zpátky na zem, zpátky do reality. Aneta přijde domů. Táta je v práci, matka v hospodě. Malý bráška má hlad, o trochu větší sestra potřebuje pomoct s úkolem do školy. Večer Aneta usíná se slzami v očích a ví. Ví, co je to život. Krutá nelítostná realita plná povinností, zodpovědnosti, zklamání a bolesti. Jediné, co Aneta neví, je to, že díky této realitě dospěla dříve, není naivní a pere se se životem, jak umí nejlíp. A třeba jednou bude mít rodinu, která bude ráji blíže než rodina, kterou založili její rodiče.